Wednesday, December 26, 2012

Ni Esperu Kaj Laboru


Ni Esperu Kaj Laboru

Krommesaĝo de Probal okaze de la novjaro

En la revuo aperas prezidula novjara mesaĝo mia, kiu alparolas festajn vivuantojn de la jarŝanĝa ciklo. Nun mi volus iom babili, kun vi, kiuj propraeme kunstaras ekster tiu salono, en la koridoroj, malvarmaj en la norda hemisfero, varmaj en la suda.

Plaĉus al mi babilkomence konatigi al vi konkretan personon, kiun mi estimas, kaj de kiu mi lastatempe lernis ion. En iu barata institucio, kolego mia instruas la filozofion; li nomiĝas Sanil. Li scias, ke lia fakultato ne estas inter la prestiĝaj; ke la revuojn, kie li aperas, ne legas la pintaj filozofoj. Li estas tamen novema, inteligenta, verva pensulo. Li ne suferas pro malsaĝaj kompleksoj. Sanil bone konas sian valoron, kvankam li neniam fanfaronas. Kiel do li rilatas al la marĝena situo de siaj laborejo kaj aperejoj?

Sanil diris al mi antaŭ, nu, antaŭ tri-kvar jaroj, simple sed originale, “Mi scias, ke mi laboras ekster la historio de mia fako. Kaj tiu laborstilo donas al mi kelkajn avantaĝojn. Ni estis ĵuse babilantaj pri Whitehead; ankaŭ li pli-malpli laboris ekster la historio de la filozofio.”

Labori ekster la historio de sia fako. La vortumo frapas vin, ĉu ne.

Ni ofte konceptas la historion kiel sinsekvon de ŝlosilaj eventoj. Volante roli en tiel komprenata historio ni provas okazigi eventegon, aŭ reliefe partopreni en eventego okazonta iel ajn. Sed Sanil estis parolanta ĝuste pri Alfred North Whitehead. La plimulto inter vi rekonos Whitehead se mi diros, ke li kune kun Bertrand Russell verkis la bazan libron de  la moderna matematika logiko, Principia Mathematica. Povas esti, ke vi ne konas liajn proprajn verkojn. La filozofio de Whitehead nomiĝas proceza filozofio. Ĉe li la eventoj estas rekoneblaj nur en la kunteksto de procezoj. Ne estas do mirinde, ke la eventara historio preterlasis lin, aŭ li ĝin.

Kion signifas la propono ĉefigi la procezojn kaj ne la eventojn?

Tiun demandon prilumas alia konato mia, profesoro H.Y. Mohanram, emerita botanikisto (kiu siatempe konis la karmemoran Paul Neergaard kaj pro tio klare aŭdis la evangelion de esperantismo, kvankam Mohanram mem ne lernis Esperanton).

Mohanram foje provis klarigi al mi la fundamentan diferencon inter la biologiaj metaforoj kaj la fizikaj. Li diris al mi en 1985, ke la homoj restas tro katenitaj al la tipa bildo de evento, kiun al ili instruas la lerneja fiziko. Laŭ tiu fizikida modelo, en ‘normala’ evento iu mezgranda solida objekto frapas aŭ baldaŭ frapos alian solidaĵon; oni mezuru iliajn ampleksojn, aŭ la fortecon de la frapo, aŭ ĝiajn sekvojn, aŭ la baldaŭecon de la ekfrapo.

La tezo de Mohanram estis, ke la ĝenerala pensmaniero nur tiam ŝanĝiĝos al ekologia respondecemo, kiam la publiko ekatentos, ke en la same gravaj biologiaj sciencoj plej ofte temas pri unu vivanto, en kiu pulsas tre diversaj cikloj, efikanta sur alia vivantoj, same ciklopulsa. En tiu tipa biologia modelo, li diris, neniu efiko konsistas el unu aŭ pluraj frapoj. La tipa efiko estas la fakto, ke la unua ciklaro ŝanĝiĝas pro la dua ciklaro. Tiu ŝanĝiĝo tipe disvolviĝas dum sufiĉete longa tempo; pro tiu daŭro eblas, ke ni plenzorge observu la rapidecon de la efikado.

Tamen, por ke la publiko povu tion percepti, ĝi unue devas deziri observi tiajn efikojn en la ordinara sperto, kaj kompreni, ke ili estas pli tipaj, ol la ludilmodeloj de la bazlerneja fiziko. Atentu, ke la konversacio kun Mohanram ne tuŝis la klavon ‘procezo’, sed tamen prilumis ĝuste tiun nocion.

Vi, miaj babilpartneroj, kiuj kunkredas je la fina venko kaj strebas plibonigi vian bildon pri la plej efika vojo al ĝi, eble tuj komencas serĉi en la ĵusaj vortoj metaforon rilatantan al la Esperanta triumfo, ĉu? Vi pensas, prave, ke koncepti la finan venkon kiel fizikidan eventon signifus imagi fotaron de mondestroj aŭ de mondestraroj subskribantaj dokumentojn, kiuj unike oficialigas nian lingvon ĉiusfere kaj porĉiame. Vi ĉagreniĝas pro mia nelivero de metodo por tuj traduki la tipan biologian metaforon en ion interesan laŭ via percepto. Vi ne komprenas, kial estus nova la ideo, ke semi la ideon de Esperanto al lando post lando, al popolo post popolo, al persono post persono kaj aranĝi kreskon de ĝia uzateco devas esti longa ‘procezo’. Vi restas ĉe la penso, ke tian procezon tamen sekvos krona eventego – la monumenta adoptiĝo de Esperanto ĉie kaj por ĉiam. Tial kompreneble vi trovas mian elvokon de la vortoj de Mohanram, kaj de Sanil, seninteresa por via projekto pli bone reverki vian delongan malnetvizion.

Ĉu eble mankas al vi specifa ŝlosilo? Ĉu vi ne rimarkis, do, ke per ĉi tiuj vagoj ni proksimiĝas al la demando de la rolo de la natursciencoj?

Ekzistas delonge revo, sukcese vendita al la publiko ekde la deknaŭa jarcento, ke el la progreso en ĉiu el natursciencoj de si mem rezultos pli agrabla vivado hodiaŭ por iuj popoloj, kaj morgaŭ por la tuta planedanaro pere de procezo, kiun la deknaŭa jarcento nomis ‘la evoluigo de la (bedaŭrinde malrapidemaj) kolonioj’ kaj la postaj jarcentoj nomas ‘la evoluigo de la (bedaŭrinde malrapidemaj) evolulandoj’.

Unu kernan problemon de tiu iluzio mi krisignas per la retoriko de mia titolo ‘Ni esperu kaj laboru’. Tiu renverso de la formulo Ni laboru kaj esperu tiras vian atenton al la ĝusta sinsekvo, kiun esprimis tiu praformulo. Tiamaniere reliefigante la praformulon mi provas indiki, ke la esperantistoj i.a. atendas de si mem kaj de siaj samideanoj laboradon. Ne nur laboradon por eventego ĉion krononta – por celo, kies atingo signifus, ke la plimulto de la homoj dum la plimulto de sia tempo povus ferii kaj lasi al la maŝinoj la tedan taskon produkti. Sed, simple, klarazilbernike kaj ludovikozamenhofe, laboradon, kiel procezon.

La iluziuloj kredas kaj kredigas, ke la kerna mesaĝo de la natursciencoj estas, ke la sciencistoj devas ĉefe servi al la deziro de la industriestroj vendi al la homaro la varon labor-maldevigo – la varon konsistantan el eksportado de sia malagrabla devo labori ĉiam pli al maŝinoj kaj al malpli feliĉaj homoj. La sciencojn oni nomas des pli sukcesaj, ju pli ili ŝparas al ni diversajn devojn labori. Ĝuste tiu ŝparado konsistigas la progreson. La reklamoj ĉirkaŭ la angla lingvo – unike kroĉita al ‘la historio’, dum ni nin ofte kredas ŝimantaj ‘ekster la historio’ – bildigas personojn, kiuj agrable ferias, danke al aparatoj rememorigantaj ilin pri la foriĝo de diversaj labordevoj, kiuj en antaŭaj jarcentoj estis ŝvitaj kaj riskaj.

En la stoika lingvo Esperanto ni lernis ion tute alian pri la progreso, pri la sciencoj, kaj eĉ pri la homoj.

Ni lernis, ke la vivo, por homoj sin dediĉantaj al valora agado, ne fariĝas iom post iom ĝenerale pli agrabla, pro aŭ malpro la sciencaj esploroj aŭ teknikaj inventoj. (Niaj plej bonaj verkistoj diverse dokumentas la konstaton, ke apud iuj pliagrabliĝoj ni trafas konsternajn malagrabliĝojn, kaj ke homo maturiĝanta devas sin hardi per tiuj spertoj, kaj ne atendi rozkoloran morgaŭon de ĉiedolĉo.)

Ni lernis pri la sciencoj, ke la esplorojn vere progresigajn (ekzemple esplorojn pri nefosiliaj energifontoj, aŭ esplorojn liverontaj pli klaran komprenon pri la struktureroj de Esperanto aŭ pri la intervizaĝo etnolingvoj/ Esperanto) ne kuraĝigas la industriestroj kaj aliaj poŝegoj, al kiuj scienculoj amase alkuras.

Ni lernis pri la homoj, ke la ĉi-supra bildo ja ne temas pri foraj monstroj, sen ajna rilato al ni, kiuj kviete ridetas pri ilia ogreco. Bedaŭrinde ne. La bildo spegulas ĝeneralan fakton pri ni mem, ĉie en la mondo. Temas pri la universala fakto, ke eĉ tiuj el ni, kiuj nin rigardas kiel bonkorajn, kiel dezirantajn bonon al ĉiuj, tamen delegadas nian avidon.

Ekzemple, per niaj ĉiutagaj decidoj meti monon en ŝparkaso kaj peti la bankon trovi por ni – de ie, ne gravas al ni de kie – laŭeble altajn rentotarifojn, ni nutras financan sistemon, kiu monstre agresas kontraŭ ĉiuj tiuj virtoj, kiujn ni sendube sincere deziras nutri kaj ĉiesigi. Tiuj inter ni, kiuj estas individue malegoismaj kaj helpemaj al aliaj, kreas instituciojn, al kiuj ni delegas niajn egoismon, havemon, nehelpemon, amasigemon, akaparemon.

Kaj la naivuloj inter ni miras, ke la ‘evolulandoj ne sufiĉe rapide evoluas’, ke la viktimoj de la financa fisistemo viktimas. Se knabo volas kuri, / piedojn liajn ŝnuri, / kaj miri, miri, miri, / ke li ne povas iri.

La ĝenerala publiko en Esperantujo estas malpli naiva ol la ĝenerala publiko ekster Esperantujo. Ĝi lernas per rektaj personaj kontaktoj trans ‘muroj de miljaroj’, kiuj severe handikapas la neesperantistojn, kaj kiuj iom handikapas ankaŭ nin. Sed nin malpli severe. Tial ni en Esperantujo iom pli rapide, ol la aliaj, lernas ĉion ĉi pri la sciencoj, pri la progreso, pri la homoj.

Ni ankaŭ lernas, kiamaniere ni do ĉesu delegi nian avidon – fariĝante agemaj najbaroj. Ne, ni ankoraŭ ne havas recepton fariĝi raso de sanktuloj. Sed ni trovis la vojon. Paŝante sur tiu vojo, ni malrapide, paŝo post paŝo, post longa laboro, iom post iom lernos pli, ol ni nun scias, kaj vidos la sekvan mejloŝtonon. Ne petu de ni nun la precizaĵojn pri tiuj mejloŝtonoj; ni vidas, ke ni ankoraŭ ne vidas ilin; sed ni vidas, ke ni estas sur vojo, kiu nin portos al pli da tagordoj, kiuj klariĝos al nia vido kiam ni estos pretaj konkrete entrepreni ilin. La agema najbarado ne estas nia celo mem, sed vojo nepre kondukonta al ĝi; nia celo estas… la valida celado por la homaro; la celado al vere inkluzivaj celoj por ĉiuj; kaj nur la daŭra konversaciado kun ĉiuj iom post iom malkaŝos, kion konkrete devos signifi la inkluzivado.

Kiel en ĉia lernado, necesas komenci per facilaj paŝoj, kaj pluiri al la malfacilaj. Estas relative facile krei amikajn ligojn kun personoj el tre foraj devenoj. Trans tiaj distancoj oni ja multon povas reciproke allasegi. Eblas ignori diversajn malglataĵojn, ilin atribuante al miskompreno pro nekono de kulturaj diferencoj. La malfacila parto temas pri oniaj enlandaj najbaroj. Jen, ĉi-tuje, ekzemplo de la fakto, ke tiu parto estas malfacila.

En la epoko, kiam la apartismon oni ankoraŭ ne malmuntis, iu pinta sudafrika esperantisto leteris al UEA por peti, ke ĝi planu Universalan Kongreson en lia lando. La tiama prezidanto de UEA en tre ĝentila respondo demandis lin, ĉu la sudafrika landa asocio jam havas sufiĉe buntan demografion kaj jam enplektis sufiĉe da nigraj esperantistoj por ke UEA estu certa, ke okazigo de tia kongreso ne altirus ĉe la alvenantaj alilandaj samideanoj miron pri la kompliceco inter la landa asocio kaj la rasisma registaro prave evitata de ĉiuj. Tiujn leterojn mi persone vidis; por ŝirmi la konfidencecon, mi ne nomas la aŭtorojn. Se mi bone komprenas, ne sekvis taŭga sinpraviga letero de tiu kongres-invitema eminentulo. (Se mi malbone komprenis, tiam certe niaj historiistoj foje liveros ĝustigon; dume, bonvolu ne forgesi, ke ni babilas en la koridoroj, ekster la historio. Mi paŭzas, por ke vi ridu. Se vi maltrafis la ridobjekton, rigardu la kursivaĵojn.)

La apartismo estas ekzemplo ekstrema. Tute ne temas kulpigi niajn tiutempajn sudafrikajn gekolegojn: ili havis antaŭ si krutan muron, kaj eventuale ne sukcesis grimpi. Mi ne scias, kiom intense ili klopodis, kaj mi estus sovaĝe freneza se mi arogus al mi la povon juĝi ilin. Multegaj inter ni, kaptite en tia situacio, kompreninde celus konservi tion, kion ni entute povas fari, anstataŭ aspiri al heraklaj atingoj preter la kapabloj de siaj neesperantistaj samlandanoj. Mi mencias tiun ekstreman ekzemplon nur ĉar ĝi povas helpi al ni rigardi niajn respektivajn kvartalojn.

Kvankam la plimulto de la socioj ne praktikas hodiaŭ sudafrikskalan apartismon per eksplicite maljustaj kaj internacie kondamnataj leĝoj, tamen ĉie troviĝas la ĝermoj de frat’ fraton atakas ŝakale. Niaj rilatoj kun niaj senperaj najbaroj, precipe enlande sed foje en nia kelklanda regioneto, estas ofte inter niaj plej malfortaj punktoj.

Al tiu malfacila laborcelo Esperanto pelas nin. La saĝa pedagogio postulas, ke ni iru tien nur post establado de bonaj rilatoj sur la ‘facila’ tereno de amikeco kun tre foraj, alifonaj homoj. Tamen ni finfine devos iri tien.

Jam en Bjalistoko, la infano Zamenhof konstatis, ke li devos labori, por ke estontaj infanoj paŝantaj al sia lernejo ne sentu, ke estas nature, ke apartaj gregetoj, organizitaj laŭlingve, paŝu aparte, kaj malamu unu la alian. Iusence tio estas simbola bildo. La oficiala kompreno metas Esperanton sur nete internacian podion. Neniu plu proponas, ke nia lingvo ludu praktikan aŭ konceptan rolon inter la civitanoj de unu sama lando. Tamen, la pracelo de Zamenhof temis ankaŭ tute konkrete pri la enlandaj rilatoj inter diversaj lingvanaroj.

Mi parolas pri malrapida, home efektivigebla pedagogio, kaj ja ne proponas, ke ni hastu al ia revivigo de tiu celo aŭ de ekzemple la homaranismo en la senco de la zamenhofa malneto. Sed ni ja paŝu en tiu eduka direkto, laŭ mi, surbaze de tagordero, kiu el mia agnoskinde fuŝa malneto de asocia vizia dokumento sukcesis sursalti sur la efektivan podion de la laboraĵoj de esperantistoj – la tagordero nomata Projekto Vizaĝoj.

Ĝis nun mi proponis, ke la Projekto Vizaĝoj reliefigu tiujn esperantistojn, kiuj estas plej montreblaj kiel homoj atingintaj ion en la eksteresperantista socia percepto, kaj kies esperantisteco estas do iasence vizitkarto por nia komunumo ĉe la ‘vasta publiko’. Tiu propono – je mia feliĉo – estas jam adoptita kiel laborbazo por la elstarigado de vizaĝoj.

Mi volus nun nove proponi, ke Esperantujo adoptu ‘ĝemeligajn vizaĝojn’ en la Projekton Vizaĝoj, en la ĉi-sekva senco. Se iu persono forte kaj aŭskulto-veke pledis aŭ sukcese laboris por la ‘ĝemeligo’ – do la plibonigo de rilatoj inter najbaraj komunumoj enlande – tiam laŭ mi tiu homo, eĉ se li aŭ ŝi ne parolis Esperanton, estas kalkulinda inter la pioniroj de ĝuste la esperantisma tagordo de amikeco inter la popoloj, kaj reliefiginda ankaŭ en niaj komunikejoj.

Mi antaŭvidas, ke ne ĉiuj esperantistoj konsentos adopti ‘ĝemeligajn vizaĝojn’ kiel ankaŭ niajn; multaj eble pensos pri ilia neuzo de Esperanto kaj volos pli nete signali limon inter niaj homoj kaj aliuloj. En ordo. La manko de interkonsento pri io principa estas bona por la diskuto. Por allasi spacon por tia debatado, mi konkrete proponas, ke dum daŭras nia ĉi-tema debato, la ‘ĝemeligajn vizaĝojn’ ni elstarigu nur en la nacilingvaj esperantumejoj, kaj pri la kerne Esperantaj vizaĝoj ni daŭre publicu kaj Esperante kaj nacilingve. Se el la debato venos kolektiva decido ja adopti la ‘ĝemeligajn vizaĝojn’ kiel egale niajn, tiam ni estonte reliefigos ilin ankaŭ Esperantlingve. Kaj tio helpos mondskale nian alianciĝadon kun aliaj movadoj.

Mi menciis ĉi tiun labormanieron tute ne por eviti la mencion de aliaj manieroj antaŭenigi la tagordon. Tute ne. Utilas havi antaŭ si konkretan ekzemplon. Se unu ekzemplo ne sufiĉas, prenu duan. Mia patro Arun Kumar Dasgupta proponis en la naŭdekaj jaroj – kaj bonvenigis tiun proponon i.a. Spomenka Štimec en 2003 – ke ĉiu homo deziranta flegi la interpopolan amikecon pasigu duonhoron ĉiutage farante tradukan laboron, kaj rigardu tion kiel similan al la kampanjo de ĉiutaga ŝpinado siatempe lanĉita de Mahatma Gandhi. Senkonsidere pri la unuopaj meritoj de la propono Probal, Ĝemeligaj Vizaĝoj aŭ la propono Arun, Ĉiutaga Tradukduonhoro, mi ŝatus paroli pri la tagordo mem, kiun ĉi tiaj proponoj celas konkrete efektivigi sur specifaj terenoj.

La tagordo havas du partojn. En la teoria parto ni kovas esperantismajn ideojn, kiuj altiros la ĝeneralan publikon kaj konservos kontinuecon kun la zamenhofaj aspiroj. La publica parto de nia laboro liveras ilojn, ekzemple konkretajn kampanjojn, por altiri la publikon al niaj ekzoteraj celoj kaj por funkciigi efikan Esperantlingvan movadon kiu kovos pli rigore niajn esoterajn celojn. La ĝenerala stilo, kiu kuntenas la du partojn en unu movado, estas bazita sur agema najbarado, ne nur kiel kondutmaniero, sed ankaŭ kiel strategia areno, sur kiu ni iom post iom edukos nin al pluaj ŝtupoj ne nun videblaj de sin evoluiganta tagordo.

Agema najbarado en la enlanda medio – kiel ajn ni realigu ĝin en niaj diversaj personaj repertuaroj – estas absolute esenca, ne nur inter esperantistoj sed inter ĉiaj ‘homoj kun homoj’, por ke ni ĉiuj forkresku for de la unulingva, unugenta, unurasa modelo de la naci-ŝtato, el kiu iam naskiĝis la faŝismo, la apartismo kaj aliaj aberacioj. Por ĝisiri tiun nepre atingendan staton, ni devos trairi plej diversajn edukajn ŝtupojn en la diversaj medioj, en kiuj ni loĝas sur bunta, vasta, minacata planedo. Tiun procezon de iompostioma edukiĝo, de kultura ŝanĝiĝo, ni, la esperantismaj finvenkuloj, povos senĝene difini kiel nian celon, nur kiam ni ĉesos aspiri al unueventa bildo de ‘fina venko’.

Se ni firme kaj rezolute laboros ‘ekster la historio’, ni per tio ne forlasos la celon ŝanĝi la mondon (kiun ni tro ofte misvidas kiel unu triumfeventon); ni ŝanĝos nian eventan komprenon pri tiu zamenhofa celadprocezo, kiun nia movado daŭrigas. Ni do strebos varbi milionojn da esperantismanoj sin devontigantaj kununuigi l’ homaron; kaj ene de tiu procezo ni hazardos ankaŭ varbi eble centmilojn aŭ dekmilojn da uzantoj de la lingvo Esperanto por pli bone kovi tiun grandan komunan celon.

La bildo ne estas malfacile komprenebla, karaj insistaj kritikantoj de la probala prozo. Instruistoj funkciigas lernejojn. La infanoj ŝatas kaj estimas ilin, se la lernejoj bone funkcias. Sed la plimulto de la infanoj ne fariĝas poste instruistoj. Nur iuj tion faras. Mi proponas koncepton, en kiu la esperantistoj prenas la rolon de instruistoj. (Ne grandiozumu; ne temas pri tio, ke la esperantistoj ‘instruus la homaron’; la lernejaj instruistoj, bedaŭrinde aŭ ne, havas relative malaltan statuson en la materiisma socio hodiaŭa; ni celu nur tion, ke ni esperantistoj avangarde kaj kredinde kovu aŭ kunkovu iujn ŝlosilajn ideojn de la kultura ŝanĝiĝado.)

Se ni akceptos la neceson labori ekster la historio – do ekster tio, kio hodiaŭ aspektas kiel la fluejo de la historio – se ni Mohanram-simile forturnos nian rigardon de la eventoj al la procezoj, tiam eble morgaŭ la fluejo eĉ de la eventa historio alivojos al tiuj lokoj, kiujn ni hodiaŭ strebas verdigi.

Johan Derks kaj aliaj simpatiaj, afablavortaj, rigordeziraj kritikantoj miaj – mi mencias Johanon, ĉar denove necesas konkreta ekzemplo, sed mi volonte mencius plurajn pliajn kaj alidirektajn kritikantojn – pensas, ke mia stratosfera filozofumado estas nesufiĉe atenta al la praktikaj bezonoj de la nuna esperantistaro.

La nuna esperantistaro iom strute – kaj laŭ mi ‘filozofe’ – evitas rigardi la fakton, ke post kvardek jaroj, se la nuna rega rolo de la angla en la geopolitika trafiko ne tuje renversiĝos pro ‘historiaj’ kialoj, la esperantistaro senescepte kapablos la anglan, same kiel la hodiaŭaj esperantistoj en Barato aŭ Srilanko aŭ Britujo. Se la hodiaŭaj esperantistoj en eŭropaj landoj ne baldaŭ konverĝos, kune kun ni ekstereŭropanoj, sur substancajn celojn – kiuj ne rilatas al evento kiel akceptigi Esperanton kiel lingvareron en ekzemple la EU-aparato, kaj kiuj pro sia principeco kaj fundamenteco kapablas altiri ankaŭ solidajn aliancanojn ne lernontajn Esperanton en la antaŭvidebla estonteco – tiam la movado kvardek aŭ eĉ jam dudek jarojn poste estos treege severe baraktanta.

Tio, kara Johan, estas konkreta, praktika demando. Ĝi estas solvota nur per reinvento de la ideoj de esperantismo – tia reinvento, ke akceptos tiujn reinventitajn celojn partego de la ĝenerala publiko; tia reinvento, kiu konservas kontinuecon kun la biografie konstateblaj ĉefdeziroj de nia pravizaĝo, Ludoviko Zamenhof; tia reinventado, kiu estas proceza ado, kiu ne havas la profilon de momenta, giganta, frapanta evento.

Kompreneble procezo povas esti sinsekvo da eventoj; eĉ guto malgranda, konstante frapante, traboras la monton granitan. Sed vi devas koni la ĥemion de la guto kaj la fizikon de la granito por ke la biologio de la frapiganto superkapablu la monton. Neniu frapiganto subtaksu la strategiemon de siaj montaj najbaroj, Johan. Antaŭ nur kelkaj jarcentoj, tio kion la okcidenta publiko nun nomas la natursciencoj estis nomata la natura filozofio, kaj al tiu fako apartenis la ĥemio de la guto, la fiziko de la monto, kaj la biologio de la frapiganto. Tamen mi bondeziras al ĉiuj sambabilanoj, ke vi havu tre agrablan jaron, laŭeble praktikan kaj filozofi-evitan. Dume mia pensado restos stratosfera, efektive, la stratoj de la urbo estas mia pensosfero, mi esperas ne ensabli en la strutosferon. Mi finas sezonkongrue per amike sibla pep pep al miaj samĉirpanoj. Iuj el vi kiel kutime diros, ‘Bonvolu resumi vian longan monologon.’ Unu resumo estas: ne lasu vin logi logi logi de mono mono mono, sed lernu najbare goli goli goli ĉe vizaĝa nomo nomo nomo. Trioble, ĉar mi proponas mantron, ĉu vi forgesis, ke mi estas hinduo? Alian resumon mi tamen vere preferegas: pep pep pep.

Sunday, December 16, 2012

Goddo o Bonkimcandro: Ubhoshanketoner prostaabonaa: PANCOM KISTI


।।উভসংকেতন।।

এই লেখায় আমরা গদ্য কাকে বলে জানি ধরে নিয়ে বঙ্কিমের গদ্যকে খুঁজতে বেরোইনি। বঙ্কিমচন্দ্র কে সেটা মোটামুটি জানি ধরে নিয়ে গদ্যের বঙ্কিমের সন্ধানে রওনা দিয়েছিলাম। সেজন্যেই পুণ্যশ্লোক রায় শিশির দাশদের খেই ধরে গদ্যজিজ্ঞাসা থেকে শুরু হয়েছিল আমাদের যাত্রা, দ্বিসংকেতনের বুড়ি ছুঁয়ে। অনেক ঘাটের না হলেও দু-চারটে ঘাটের জল খেয়ে এখন কোথায় পৌঁছেছি আমরা?
   এ প্রশ্নের উত্তর সবটা যুক্তির ছকের নয়, অনেকটাই রুচির আর বিবেচনার। আশা করব, সাহিত্যের রস নিয়ে চর্চা করে যাঁরা হাত পাকিয়েছেন সেই সমালোচকবৃন্দ এ লেখায় প্রস্তাবিত সরঞ্জামের দুয়েকটা কলকব্জা নিজেদের রুচিমাফিক কাজে লাগিয়ে, আবহমান সাহিত্যতত্ত্বের যাবতীয় প্রাসঙ্গিক বিশ্লেষণপদ্ধতির সঙ্গে যেভাবে যা মেশাতে চাইবেন মিশিয়ে, বঙ্কিমের আর গদ্যের যুগপৎ পুনর্বিবেচনার এই প্রকল্পে যোগ দেবেন। বয়ানের নিবিষ্ট পঠন আর সবাক অনুধাবন রচনার কাজটা তাঁরাই ভাল পারেন। তাঁদের সহযোগিতা পেয়ে প্রকল্পটা আন্তর্বৈষয়িক পর্যায়ে পৌঁছোতে না পারা অবদি আমাদের এই খালি গলার গান ভিন্ন গত্যন্তর নেই।
   তাই কতদূর পৌঁছেছি সে প্রশ্নের একটা কাজ চালানো জবাব এখানেই প্রদেয়।
বঙ্কিমের কাছে আমাদের প্রধান প্রাপ্তির জায়গাটা এই। ভাষার একই অঙ্গে বহু জবানির খেলা জমিয়ে তোলার জন্যেই তো উপন্যাস বিখ্যাত। জবানির সঙ্গে জবানির সেই সম্পর্ক স্থাপনের প্রচলিত যে পাশাপাশি বা অনুভূমিক জ্যামিতি, সেটার বদলে যে একেকটা সম্পর্ক পাতানোর সময় অনুভূমিকের উপর দোতলা-একতলার অনুলম্ব জ্যামিতির ছায়াও না পড়ে পারে না, এই জরুরি কথাটা বঙ্কিমের উপন্যাসে নিহিত আছে।
উপন্যাসে জবানির বিভিন্নতা নিয়ে ভাষাতত্ত্বমনস্ক আধুনিক সাহিত্যচিন্তা যা শেখার প্রধানত শিখেছে মিখায়েল বাখতিন-এর রচনাবলি থেকে। কিন্তু বাখতিন জবানির সঙ্গে জবানির যে বিক্রিয়ার দিকে নজর টেনেছেন সেটা অনেকটাই পাশাপাশি বা অনুভূমিক পর্যায়ের। পাশাপাশি বলতে কী বোঝাতে চাইছি, সেটা দৃষ্টান্ত পেশ করলে দেখতে পাবেন সহজে। ধরুন ঘরে-বাইরে উপন্যাসে নিখিলেশের কথা, বিমলার কথা, সমস্ত জবানি যদি আখ্যায়কতার মঞ্চে বহুজিহ্ব এক জটিল আওয়াজে পর্যবসিত হত – যেটা অনেক উপন্যাসেই করা হয় – তখন সেরকম বয়ানে বাখতিন আমাদের দেখিয়ে দেন কী করে সেই বহুজবানির কাকলি থেকে একেকজনের কণ্ঠস্বর চিনে নিতে নিতেই লক্ষ করতে হয় যে, নিখিলেশের বিমলা আর সন্দীপের বিমলা যে একই ব্যক্তি, এই ঐক্যের অনুভূতিটা তার মনে যেদিন ফুটে উঠছে সেদিন সে কারুর বিমলা নয়, একান্ত নিজের বিমলা, এরকম জ্যামিতিহীন বিন্দুর সিদ্ধান্তে কোনো উপন্যাস কখনও সায় দেয় না। বিমলা নিজস্বতায় পৌঁছোতে চায় বলেই তার মনপ্রাণ দিয়ে জানতে পারা দরকার কোথায়, কী প্রক্রিয়ায় সে বিশেষ বিশেষ সঙ্গীর বিশেষ দিকের দোসর হয়ে উঠতে শিখেছে, আরো শিখবে। এই শিখতে পারার জায়গাটাকেই বলি উপন্যাস, সেখানে কুশীলবেরও শিক্ষানবিশি চলতে থাকে, তাদের বিক্রিয়ায় মগ্ন পাঠকেরাও পড়তে পড়তেই সেই মানবিক পূর্ণতার পথে তাঁদের যে যাত্রা তার সহযাত্রী হয়ে ওঠেন।
   বাখতিনের অতিরিক্ত যে উপাদান আমরা বঙ্কিমচন্দ্রে পাই তা হল অধিজবানির ‘অধিত্ব’-সম্বন্ধের যে জ্যামিতিগত জটিলতা সেটার বিশিষ্ট এক ভাষ্যের ইঙ্গিত। রাম যখন শ্যামের সঙ্গে আড্ডা মারতে বসে যদুকে নিয়ে মজা করছে তখন কি তাকে হেয় করে তারা নিজেদের উচ্চাসনে বসাল এটাই অনুলম্ব? গল্পটা অত সোজা নয়।
প্রথমত, সামাজিক প্রক্রিয়ার জায়গাটাতে যদু উঁচুতে না নিচুতে না সমানে সমানে তার উপর নির্ভর করে তাকে নিয়ে মজা করার রুচি প্রকাশ করার কী কী বিকল্প রাম আর শ্যামের হাতে রয়েছে। দ্বিতীয়ত, উঁচু-নিচু-সমানের একাধিক কষ্টিপাথর থাকে সমাজে, সেই একই যদু সেই একই রাম-শ্যামের তুলনায় একরকম নিরিখে উঁচুতে থেকেও ভিন্ন নিরিখে নিচুতে থাকতে পারে।
কিন্তু এই অবদি তো বাখতিনকে খুঁটিয়ে পড়লেই পৌঁছোতে পারি আমরা, বঙ্কিমকে লাগবে কেন। বঙ্কিম আমাদের যেটা দেখিয়ে দেন তা হল, জবানিবিশেষের সঙ্গে মিশে থাকে দ্বিসংকেতনের মেরুচিত্রে সেই জবানির ভাষাগত অবস্থান – যে অবস্থান দ্বন্দ্বের অন্যতম উপজীব্য। অর্থাৎ রাম-শ্যামের সঙ্গে যদুর আপেক্ষিকতার ছক কষার কাজটা আমরা ভাষানিরপেক্ষ প্রণালিতে করতে গেলে ঠকব।
বঙ্কিম এছাড়া চোখে আঙুল দিয়ে এও দেখিয়ে দেন যে, উচ্চবর্তী দুর্গম দৃষ্টিকোণ থেকে যে অধিজবানির তির নিচের দিকে ছোটে, আর নিম্নবর্তী সুগম দৃষ্টিকোণ থেকে যে পালটা অধিজবানি উপরদিকে তাকিয়ে হাসে, তাদের প্রতিসম জ্যামিতি ফোকটে পাওয়া যায় না। সে প্রতিসাম্য প্রতিষ্ঠা করা সংগ্রামসাপেক্ষ; অর্থাৎ উভসংকেতন একটা সেতুর মতো নির্মিতি নয়, কাঁটাঝোপে কণ্টকিত ঢাল বেয়ে ওঠার আর নামার মতো কঠিন কাজ। সেই কঠিন সংগ্রামের জায়গাটাই সমাজে ব্যক্তির গণতান্ত্রিক নাগরিক সত্তায় উত্তীর্ণ হবার শিক্ষানবিশি; তার সঙ্গে মিশে থাকে ব্যক্তির জীবনযাপনের প্রত্যেকটা পরিবেশের সহচর-অধ্যুষিত আপাত-স্বতন্ত্র মহলের গল্প।
এসব কথা শোনার পর লেখার শেষ পাদে এসে ধৈর্য হারিয়ে কোনো কোনো পাঠক না বলে পারবেন না যে, সমানুপাতিক দ্বিপাক্ষিক মেজাজের বিশেষ ল্যাবোরেটরি এসপেরান্তো নিয়ে সাত কাহন গল্প ফাঁদবার পর এভাবে উভসংকেতন নাকি গাছ থেকে টুপ করে পড়ে না, সংগ্রাম করে অর্জন করতে হয়, এরকম উলটো পালটা কথা একই প্রবন্ধে বলা বেমানান।
এসপেরান্তো এমনভাবে গঠিত যে ভাষাটা শেখা সহজ। কিন্তু নিরপেক্ষ জবানির মতো কোনো একটা ইন্দ্রজাল ওই ভাষার ভাষীরা আবিষ্কার করে ফেলেছে, এরকম আজগুবি দাবি তো করেনি কেউ। পাহাড়ের চড়াই উতরাই শক্ত কাজ; নাবালকের কাছে যাতে সেটা খেলার মতো অনায়াস দেখায় সেজন্যে সুস্থ সচেতন অভিভাবকেরা তাকে গল্প বলে ভুলিয়ে জীবনসংগ্রামে দীক্ষা দেয় ঠিকই, আমাদের মনের গভীরে সেইসব গল্পের মধুর স্বাদ থেকেও যায় বলে ভাবতে ইচ্ছে করে জীবনযাপন সোজা কাজ, সেই ইচ্ছেটা তো বড়দের সাহায্যে অর্জিত সাহসেরই অন্তরঙ্গ চেহারা। এসপেরান্তোর বাইরের খোলসে ওই গল্পের স্বাদ হয়তো একটু বেশি চোখে পড়ে। কিন্তু কেউ তো বলিনি নিরপেক্ষ ভাষা মানে নিরপেক্ষ জবানি।
বঙ্কিম আমাদের দেখতে সাহায্য করেন কথাবার্তার নিরপেক্ষতা বা প্রতিসাম্য কাকে বলে, কীভাবে ক্রমশ অর্জন করতে হয়। কথার ঘাম বার্তায় ফেলা সোজা পরিশ্রম নয়। বঙ্কিমের উপন্যাস পড়ে আমরা সমানুপাতিক কথাবার্তার নিম্নোক্ত মূলসূত্রের আভাস দেখতে পাই।
কোনো-কোনো বাগ্‌বিনিময়ে একটা জবানিকে ভিন-জবানির সঙ্গে অধিত্বের সম্পর্ক পাতাতেই হয়; এ না হলে উপন্যাসও দাঁড়ায় না, জীবনও ঘ্যাঁচ করে আটকে যায়। সেই অধিত্বের সম্বন্ধে যে আপাত অনুলম্ব ভঙ্গি থাকতে বাধ্য সেটা নেহাতই কথার ধরন; তার নিরীহতা পিছনে লাগার সঙ্গে অত্যাচারের বর্গভেদ বজায় রাখে। সেই একই অধিত্বের সম্বন্ধে যে অনুভূমিক প্রতিশ্রুতি থাকে সেখানেই সেই কাণ্টীয় ইঙ্গিত পাই যার অনুশীলিত মূর্ত চেহারা এসপেরান্তোর মতো সমানুপাতিক প্রকল্পে অধিত্ব-সাধারণীকরণের রূপায়ণ খোঁজে (এবং অনেকটাই পেয়েও যায়; সুধীবৃন্দ ব্যর্থতার গল্প শুনতে এত অভ্যস্ত যে সাফল্যের নমুনা চোখের সামনে পেলেও তাকিয়ে দেখেন না)।
   গণতান্ত্রিক নাগরিকত্বের যে প্রতিশ্রুতিতে বঙ্কিম তাঁর পাঠকদের আমন্ত্রণ জানিয়েছিলেন তার মর্যাদা রাখতে আজকের দিনের পাঠকেরা পারছে কিনা এ প্রশ্ন বাঙালিদের একার নয় – তেলুগু কন্নড় মারাঠি গুজরাটি হিন্দি অনুবাদে বঙ্কিমচন্দ্রের উপন্যাস ভারতবর্ষ আত্মসাৎ করে নিয়েছে অনেক দিন হল, সেজন্যে যে বিস্তীর্ণ সমালোচকীয় বৃত্ত রচনার দায়িত্ব বসে আছে সেটা কেউই পালন করতে পেরে ওঠেনি একশো দেড়শো পৌনে দুশোর নামতার ঔপচারিক অত্যাচারের মধ্যে। ওসব দায়িত্বের কথা গম্ভীর মুখে উল্লেখ করলেও সকলেরই মাথা ধরে যাবে, আশা করি আমার মুচকি হাসি দেখতে পাচ্ছেন। আমি খালি মনে করিয়ে দিচ্ছি, বড় প্রশ্নটা সারা ভারতে গণতান্ত্রিক মেজাজের পরিস্ফুটনের। আর যে মাঝারি পর্যায়ের প্রশ্নটা কচলে কচলে ছিবড়ে করে দিলাম সেটা গদ্যের নির্বিশেষ তত্ত্বরচনার এলাকায় বঙ্কিমের অবদানের প্রশ্ন। আশা করি পাঠক মানবেন, এ দুটো প্রশ্নের মধ্যে সম্পর্ক রয়েছে, দেখতে পাবেন যে আমরা বঙ্কিমের গদ্যে গণতান্ত্রিক মেজাজের প্রবর্তনার জায়গাটা দেখতে না পেলে তাত্ত্বিক স্বপ্নের পোলাওয়ে কোনোরকম ঘৃতাহুতির সম্ভাবনার ছিটেফোঁটাও নেই।


সূত্রনির্দেশ

(প্রথমে অকারাদিক্রমে বাংলায়, তারপর A-কারাদিক্রমে ইংরেজিতে)

চট্টোপাধ্যায়, বঙ্কিমচন্দ্র। ১৮৬৫/১৯৮৪। দুর্গেশনন্দিনী। বঙ্কিম রচনাবলী ১। সম্পাদনা ও ভূমিকা ক্ষেত্র গুপ্ত। কলকাতা: পাত্র’জ। ১-৭৫।

চৌধুরি, প্রমথ। ১৯৬৮। সবুজ পত্রের মুখপত্র। [প্রথম প্রকাশ, সবুজপত্র বৈশাখ ১৩২১]। প্রবন্ধসংগ্রহ। কলকাতা: বিশ্বভারতী। ২৫-৩০।

ঠাকুর, রবীন্দ্রনাথ। ১৯৮৪। বাংলা শব্দতত্ত্ব। ৩য় সংস্করণ। কলকাতা: বিশ্বভারতী।

দাশ, শিশিরকুমার। ১৯৮৫। গদ্য ও পদ্যের দ্বন্দ্ব। কলকাতা: দে’জ।

দাশগুপ্ত, প্রবাল। ১৯৭৮। ‘অতি অল্প হইল’-র গদ্যের দ্বিধা। গাঙ্গেয় পত্র ৬।২৬-৩০।

দাশগুপ্ত, প্রবাল। ২০১২ক। ভারতে ইংরিজির অবস্থানের ‘মাসির ভাষা’ বিশ্লেষণ। জিজ্ঞাসা ৩০:১-২।৬৯-৭৯।

দাশগুপ্ত, প্রবাল। ২০১২খ। স্তোতাকাহিনি। অনুষ্টুপ ৪৬:৩।১০৯-১২৬।

দাশগুপ্ত, প্রবাল। ২০১৩। সীমান্ত-বিবাদের সুরাহার গ্রন্থনবাদী অন্বেষণ। আলোচনাচক্র ৩৪ (বইমেলা সংখ্যা)।


Abel, Rekha. 1998. Diglossia as a linguistic reality. Rajendra Singh (ed.) Yearbook of South Asian Languages and Linguistics 1998. New Delhi: Sage. 83-103.

Bakhtin, Mikhail Mikhailovich. [1941, 1965]. Rabelais and His World. Trans. Hélène Iswolsky. Bloomington: Indiana University Press, 1993.

Britto, Francis. 1986. Diglossia: A Study of the Theory with Application to Tamil. Washington, D.C.: Georgetown U.P.

Chatterjee, Bankimchandra. 1996. Rajmohan’s Wife: A Novel. Ed. and intr. Meenakshi Mukherjee. [First serialized in Indian Field in 1864.] Delhi: Ravi Dayal.

Dasgupta, Probal. 1993. The Otherness of English: India’s Auntie Tongue Syndrome. New Delhi/ Thousand Oaks/ London: Sage.

Dasgupta, Probal. 2010. Compositionality, the prose default and poetry: a cognitive approach. International Journal of Mind, Brain and Cognition 1:2.55-76.

Dasgupta, Probal. 2011. Inhabiting Human Languages: The Substantivist Visualization. Delhi: Samskriti, for the Indian Council of Philosophical Research.

Ducrot, Oswald. 1984. Le dire et le dit. Paris: Minuit.

Ferguson, Charles A. 1959. Diglossia. Word 15:2.325-40.  

Fishman, Joshua. 1967. Bilingualism with and without diglossia; diglossia with and without bilingualism. Journal of Social Issues 23:2.29-38.       

Grice, H.P. 1975. Logic and conversation. Peter Cole et al. (eds.) Syntax and Semantics 3: Speech Acts. 41-58.

Historio por malfermi estontecon: Moderna historio de Chinio, Japanio kaj Koreio. 2007. Authors: Redaktokomitato de Lernolibro de Komuna Historio de Chinio, Japanio kaj Koreio. Tr: Yu Tao, Satoo Morio, Lee Chong-yeong. Beijing: Fremdlingva Eldonejo.

Jakobson, Roman. Linguistics and poetics. In Thomas A. Sebeok (ed.) 1960. Style in Language. Cambridge: MIT Press. Reprinted in Richard DeGeorge, Fernande DeGeorge (eds.) The Structuralists: From Marx to Lévi-Strauss. Garden City, NY: Anchor Books. 85-122.

Ray, Punya Sloka. 1963. Language Standardization: Studies in Prescriptive Linguistics. The Hague: Mouton.

Goddo o Bonkimcandro: Ubhoshanketoner prostaabona: COTURTHO KISTI


।।বঙ্কিম আবার কোথায় এসব বললেন।।

ভাষার আর বাচকতার কী আদল মাথায় রেখে কাজ করছেন সে বিষয়ে বঙ্কিমচন্দ্র কিছুই গোপন করেননি। উপন্যাসের গোড়াতেই লিখেছেন “৯৯৭ বঙ্গাব্দের নিদাঘশেষে একদিন একজন অশ্বারোহী পুরুষ বিষ্ণুপুর হইতে মান্দারণের পথে একাকী গমন করিতেছিলেন।” এভাবে ঐতিহাসিক স্থানাঙ্কে নায়কের অবস্থান নির্দেশ করেই তৎক্ষণাৎ বঙ্কিম তাকে নিক্ষেপ করেন এক অনির্ণেয় মধ্যভূমিতে। সেখানে সীমারেখার প্রহরী অনুপস্থিত বলে কুশীলবের পক্ষে মৌল প্রশ্ন নিয়ে কথা বলা সম্ভব। দ্বিতীয় পৃষ্ঠাতেই বিমলাকে বলতে শুনি, “স্ত্রীলোকের পরিচয়ই বা কী?” তখনও পরিচয়-না-দেওয়া জগৎসিংহের নীরবতা জ্ঞাপনের ধরনটাও নজর টানে: “যুবক একথার উত্তর করিলেন না। তাঁহার মন অন্যদিকে ছিল।”
   মন যে বিভিন্ন দিকে ধাবিত হয়, রাজনৈতিক কর্মকাণ্ডের পাশাপাশি ব্যক্তিগত প্রবাহও মনোযোগ দাবি করে যে দরবারি কর্মসূচির প্রতিস্পর্ধী হয়ে দাঁড়ায়, এই তত্ত্বকথা বঙ্কিম কীভাবে পাঠকের চেতনায় পৌঁছে দেন? আয়েষা-তিলোত্তমা-জগৎসিংহের ত্রিকোণ সরাসরি এ কাজ করছে বললে অত্যুক্তি হবে। তবে কি বিবিধ দৃষ্টিকোণের বিভিন্নতার উপর জোর দেবার জন্যে তিনি ভাষার যে অসমসত্ত্বতার আশ্রয় নেন সেটাও আখ্যানেরই শুধু নয়, কুশীলবের মনোযোগের স্তরভেদ ফুটিয়ে তোলার অন্যতম সরঞ্জাম বলে গণনীয়?
      দৃষ্টিকোণ বলতে আমি খালি কুশীলবের নানারকম চোখের কথাই বলছি না। লেখক যেখানে ত্রিকালদর্শী সর্বত্রগামী আখ্যায়ক হিসেবে পাঠককে প্রত্যক্ষ সম্বোধন করছেন সেসব জায়গাও প্রণিধানযোগ্য। দরকারমতো ঐতিহাসিক বাচকতার কণ্ঠস্বরের আশ্রয় নিয়ে বঙ্কিম স্থানাঙ্ক নির্দেশের জ্যামিতিতে ফিরে যেতে রাজি থাকেন। দ্বিতীয় খণ্ডের অষ্টাদশ পরিচ্ছেদে যখন লিখছেন, “সন্ধির বিস্তারিত বিবরণ ইতিবৃত্তে বর্ণনীয়, এ স্থলে অতি-বিস্তার নিষ্প্রয়োজন”, ততক্ষণে পাঠক ভাল করেই জানেন, “এ স্থলে” বিস্তারে বা সংক্ষেপে কী কী পেশ করার প্রয়োজন হয়েছে। একটু খুলেই বলি।
তিলোত্তমার পাওয়া, আয়েষার চাওয়া আর না পাওয়া, এই পরিণামের ক্রমবিকাশের পথে পাঠকের সংবেদ একবার ঝুঁকেছে তিলোত্তমার দিকে, একবার আয়েষার দিকে। ক্রমশ পাঠক বুঝতে শিখেছেন যে তাঁর নিজের রুচির পাল্লা যার দিকেই ভারি হোক না কেন, বড় মাপের প্রতিদ্বন্দ্বিতায় বিপদ আছে, যেকোনো পক্ষকেই ঝুঁকি নিতে হয়, ঝুঁকি নিতে পারা আর প্রয়োজন হলে পরাজয় স্বীকার করেও তার পরে বিশ্বসংসারের উপর আস্থা না হারানোই বীর পুরুষেরও লক্ষণ, আয়েষার মতো বীর রমণীরও।
পাঠক তাছাড়া খুব পরিষ্কার দেখতে না পেলেও আবছা অনুভবে বুঝতে পেরেছেন যে, ব্যক্তিগত আবেগের ব্যাপারে তিনি একেকজনের ব্যথায় সমব্যথী হতে সহজেই পারছেন ঠিকই; কিন্তু পক্ষপাতাস্পদ ব্যক্তিদের কোনটা সাময়িক প্রৈতি আর কোনটা স্থায়ী দায়বদ্ধতা সেসব তফাত লক্ষ করে নিষ্ঠাবানের প্রতি নিষ্ঠা রক্ষা করা পাঠক হিসেবে তাঁর পক্ষেও আয়াসসাধ্য। সেই চেষ্টা করতে করতে তাঁর নিজেরও বিবেচনাশক্তি ক্রমশ সুপরিণতির পথে এগিয়ে চলে।
উপন্যাসে চিত্রিত ব্যক্তির রাষ্ট্রীয় চয়নের ব্যাপারে নিষ্ঠা অর্জনই বলুন, সামাজিক অবস্থানের সূক্ষ্মতা বিষয়ে সচেতনতা বৃদ্ধিই বলুন, ব্যক্তিগত রুচি আর আকৃষ্টতার ঘাত প্রতিঘাত সামলে নিজেকে আর নিজের দয়িত বা দয়িতাকে চিনে নিতে নিতে এগিয়ে যাবার পথ খুঁজে নেওয়াই বলুন – উপন্যাসের কুশীলবের এই বহুতল কাহিনির বোদ্ধা তথা বিচারশীল পাঠক হয়ে ওঠার কাজটা আসলে বেশ কঠিন। ওই আয়াসসাধ্য কাজটাই যে গণতান্ত্রিক মেজাজের শিক্ষালাভেরও জায়গা একথা বঙ্কিম বানান করে শিখিয়ে দেন না। ইঙ্গিতে দেখিয়ে দেন।
পাঠকের অগোচরেই এভাবে গণতান্ত্রিক নাগরিকত্বের বহুতল শিক্ষানবিশির ব্যবস্থা শুরু হয়ে যায় বঙ্কিমের গদ্যে। পাঠক টের পান যে তাঁর আনুগত্যের উপর যেকোনো অলঘু প্রতিদ্বন্দ্বিতায় একাধিক পক্ষেরই ‘বৈধ’ দাবি আছে। একবার এদিকে, একবার ওদিকে পক্ষপাত পোষণ করতে করতে পাঠক ক্রমশ দেখতে পান ছবিটা কতখানি ব্যাপক, দেখতে পান সেই ‘বৈধতা’র রকমফের আছে তার কারণ কোন ‘বিধি’র বিধানে কে চলবে তা নিয়ে ঠেলাঠেলি চলতেই থাকে। সে দ্বন্দ্বের চূড়ান্ত জায়গাটা জমকালো রাজনীতির রাজধানীমনস্ক ব্যাপার হলেও অনেকগুলো অচূড়ান্ত দরকষাকষিও চলে, সেইগুলোকে ঘিরেই বেশি টানাপোড়েন। বিশেষ একজন মেয়ে অমুক ছেলের মন পাবে কিনা এরকম কোনো নি-‘ছক’ প্রশ্নকে ঘিরে তো আর সে-মেয়ের অভিজ্ঞতা সেজে ওঠে না। ব্যক্তিগত টানাপোড়েনের নেপথ্যে সবসময়ই নানাবিধ শক্তি বৃহত্তর মানচিত্রে প্রাতিষ্ঠানিক ছক ছকতে থাকে। সেসব ছকের ছায়া পড়ে বলেই ব্যক্তিগত ঘাত-প্রতিঘাতের অর্থ নির্ধারণে সামাজিক-ঐতিহাসিক স্থানাঙ্কের জ্যামিতিও মিশে যায়, যে জ্যামিতির কিছু দিক রাজনৈতিক।
বিভন্ন ছকের অনুধাবন বঙ্কিমের উপন্যাসে সাজানো থাকে প্রধানত বিচক্ষণ স্ত্রীচরিত্রের বুঝতে পারার জায়গাটাতে। বহুতল বাস্তবের এই জটিলতা-মনস্ক অনুধাবন ফুটিয়ে তুলবেন বলে বঙ্কিম নানা ঢঙের কথাবার্তা এনে ফেলেন তাঁর সংলাপে। আখ্যানেও তিনি বিভিন্ন রুচির প্রতিনিধিত্বের পরিস্ফুট আয়োজন করেন। কী বলছি সেটা হয়তো আরেকটু স্পষ্ট বোঝা যাবে দুর্গেশনন্দিনী-র প্রথম খণ্ডের ‘আশমানির অভিসার’-শীর্ষক দ্বাদশ পরিচ্ছেদের দিকে তাকালে। বয়ানটা এইরকম:

দিগ্‌গজ গজপতির মনোমোহিনী আশমানি কিরূপ রূপবতী, জানিতে পাঠক মহাশয়ের কৌতূহল জন্মিয়াছে সন্দেহ নাই। অতএব তাঁহার সাধ পূরাইব। কিন্তু স্ত্রীলোকের রূপবর্ণন-বিষয়ে গ্রন্থকারগণ যে পদ্ধতি অবলম্বন করিয়া থাকেন, আমার সদৃশ অকিঞ্চন জনের তৎপদ্ধতি-বহির্ভূত হওয়া অতি ধৃষ্টতার বিষয়। অতএব প্রথমে মঙ্গলাচরণ করা কর্তব্য।
হে বাগ্‌দেবি! হে কমলাসনে! শরদিন্দুনিভাননে! অমলকমল-দলনিন্দিত-চরণ-ভক্তজন-বৎসলে! আমাকে সেই চরণকমলের ছায়া দান কর; আমি আশমানির রূপ বর্ণন করিব। হে অরবিন্দানন-সুন্দরীকুল-গর্ব-খর্বকারিণি! হে বিশাল রসাল দীর্ঘ-সমাস-পটল-সৃষ্টিকারিণি! একবার পদনখের এক পার্শ্বে স্থান দাও, আমি রূপ বর্ণন করিব। সমাস-পটল, সন্ধি-বেগুন, উপমা-কাঁচকলার চড়চড়ি রাঁধিয়া এই খিচুড়ি তোমায় ভোগ দিব। হে পণ্ডিতকুলেপ্সিত-পয়ঃপ্রস্রবিণি! হে মূর্খজনপ্রতি ক্বচিৎ কৃপাকারিণি! হে অঙ্গুলি-কণ্ডূয়ন-বিষমবিকার-সমুৎপাদিনি! হে বটতলা-বিদ্যাপ্রদীপ-তৈলপ্রদায়িনি! আমার বুদ্ধির প্রদীপ একবার উজ্জ্বল করিয়া দিয়া যাও। মা! তোমার দুই রূপ; যে রূপে তুমি কালিদাসকে বরপ্রদা হইয়াছিলে, যে প্রকৃতির প্রভাবে রঘুবংশ, কুমারসম্ভব, মেঘদূত, শকুন্তলা জন্মিয়াছিল, যে প্রকৃতির ধ্যান করিয়া বাল্মীকি রামায়ণ, ভবভূতি উত্তরচরিত,  ভারবি কিরাতার্জুনীয় রচনা করিয়াছিলেন, সে রূপে আমার স্কন্ধে আরোহণ করিয়া পীড়া জন্মাইও না; যে মূর্তি ভাবিয়া শ্রীহর্ষ নৈষধ লিখিয়াছিলেন, যে প্রকৃতিপ্রসাদে ভারতচন্দ্র বিদ্যার অপূর্ব রূপবর্ণন করিয়া বঙ্গদেশের মনোমোহন করিয়াছেন, যাহার প্রসাদে দারথি রায়ের জন্ম, যে মূর্তিতে আজও বটতলা আলো করিতেছ, সেই মূর্তিতে একবার আমার স্কন্ধে আবির্ভূত হও, আমি আশমানির রূপ বর্ণন করি।
   আশমানির বেণীর শোভা ফণিনীর ন্যায়; ফণিনী সেই তাপে মনে ভাবিল, যদি বেণীর কাছে পরাস্ত হইলাম, তবে আর এ দেহ লোকের কাছে লইয়া বেড়াইবার প্রয়োজনটা কি! আমি গর্তে যাই। এই ভাবিয়া সাপ গর্তের ভিতর গেলেন। ব্রহ্মা দেখিলেন প্রমাদ; সাপ গর্তে গেলেন, মানুষ দংশন করে কে? এই ভাবিয়া তিনি সাপকে ল্যাজ ধরিয়া টানিয়া বাহির করিলেন, সাপ বাহিরে আসিয়া, আবার মুখ দেখাইতে হইল, এই ক্ষোভে মাথা কুটিতে লাগিল, মাথা কুটিতে কুটিতে মাথা চেপ্টা হইয়া গেল, সেই অবধি সাপের ফণা হইয়াছে। আশমানির মুখ  চন্দ্র অধিক সুন্দর, সুতরাং চন্দ্রদেব উদিত হইতে না পারিয়া ব্রহ্মার নিকট নালিশ করিলেন। ব্রহ্মা কহিলেন, ভয় নাই, তুমি গিয়া উদিত হও, আজি হইতে স্ত্রীলোকদিগের মুখ আবৃত হইবে; সেই অবধি ঘোমটার সৃষ্টি। নয়ন দুটি যেন খঞ্জন, পাছে পাখি ডানা বাহির করিয়া উড়িয়া পলায়, এই জন্য বিধাতা পল্লবরূপ পিঁজরার কবাট করিয়া দিয়াছেন। নাসিকা গরুড়ের নাসার ন্যায় মহাবিশাল; দেখিয়া গরুড় আশঙ্কায় বৃক্ষারোহণ করিল, সেই অবধি পক্ষিকুল বৃক্ষের উপরেই থাকে। কারণান্তরে দাড়িম্ব বঙ্গদেশ ছাড়িয়া পাটনা অঞ্চলে পলাইয়া রহিলেন; আর হস্তী কুম্ভ লইয়া ব্রহ্মদেশে পলাইলেন; বাকি ছিলেন ধবলগিরি, তিনি দেখিলেন যে, আমার চূড়া কতই বা উচ্চ, আড়াই ক্রোশ বই ত নয়, এ চূড়া অন্যূন তিন ক্রোশ হইবেক; এই ভাবিতে ভাবিতে ধবলগিরির মাথা গরম হইয়া উঠিল, বরফ ঢালিতে লাগিলেন, তিনি সেই অবধি মাথায় বরফ দিয়া বসিয়া আছেন।
আমরা যারা আজকের দিনের ভাষ্যকার, এরকম বয়ান দেখলেই তাদের হাত নিশপিশ করে। “যাই, বটতলার সঙ্গে তথাকথিত সৎসাহিত্যের দ্বৈরথের কথা উত্থাপন করে সাংস্কৃতিক ক্ষমতার লড়াইয়ের সরঞ্জাম ধরে আনি, আলোচনাটা জমবে ভালো,” বলে উঠি আমরা কালবিলম্ব না করে। বঙ্কিম কিন্তু গুরু সংস্কৃতি আর লঘু সংস্কৃতির মেরুবিভাজন নিয়ে খেলাও করছেন, সেই খেলার মাধ্যমে অন্য কাজও গোছাচ্ছেন। গুরু-লঘুর ওই মেরুবিভাজনে ক্ষমতার লড়াই নিহিত আছে কি নেই সেটা ওঁর দিগন্তে সমস্যা রূপে দেখা দেয়নি।
   আস্ত পরিচ্ছেদটাকে গন্ধমাদনের মতো ধরে আনলাম যাতে সবাই পরিষ্কার দেখতে পান যে, স্ত্রীচরিত্রচিত্রণের প্রকল্পটা বঙ্কিমের রণকৌশলে এতই জরুরি যে এমনকি বহিরঙ্গ বর্ণনার জায়গাটাতেও বিভিন্ন দৃষ্টিকোণের পারস্পরিক বিক্রিয়া কীভাবে পাঠকের চৈতন্য জুড়ে থাকে সে দিকেও বলে-কয়ে নজর টানছেন।
   অতঃ কিম্? যদি ধরে নিই আপনি মেনে নিয়েছেন আমার কথাগুলো একেবারে অমূলক নয়, অন্তত তার কিছু শিকড়-বাকড় বঙ্কিমের বয়ানেও পাওয়া যায়, তাহলে এর পর আমার যুক্তি কোন দিকে নিয়ে যেতে চাইছি?

Goddo o Bonkimcandro: Ubhoshanketoner prostaabona: TRITIYO KISTI


।।কেন্দ্র থেকে দূরে বসে নিরিবিলি কথা বলা।।

ভাষাতত্ত্বের পাঠ্যবইয়ে পাবেন একরকম বক্তব্যতত্ত্বের মূলসূত্র। আদর্শ উপস্থাপনের ওই সূত্রগুলো (গ্রাইস ১৯৭৫) দেখতে সোজা: পরিশীলন (সত্যি বলছ কিনা), পরিমিতি (বেশি বা কম বলছ কিনা), রীতি (যেভাবে বললে শ্রোতার সুবিধে তা থেকে ভীষণ অন্য কায়দায় বলছ কিনা), প্রাসঙ্গিকতা। ভাষাতত্ত্বের বইয়ের অনেক লেখক ধরে নেন মুখের কথার দিকে কিংবা লিখিত বয়ানের দিকে কোনো পক্ষপাত নেই উপস্থাপনের ওই-চারটে সূত্রে, ধরে নেন ওগুলো ভাষার মৌখিক বা লিখিত যেকোনো প্রয়োগমাধ্যমের বেলাতেই নিরপেক্ষভাবে খাটে। কিন্তু গ্রাইস তো কথোপকথনের মূলসূত্রই লিখতে চেয়েছিলেন। নাহয় তাঁর কথাটাই রাখলাম। তাহলে দাঁড়াচ্ছে, ক্ষমতা-বিদ্ধ লিখিত ভাষা থেকে একটু দূরে বসে নিভৃতে কথা হচ্ছে কোনো বক্তা আর কোনো শ্রোতার মধ্যে, কারণ দেখা গেছে চোখধাঁধানো আলোর প্রকাশ্য পরিসর থেকে ওটুকু দূরত্ব না থাকলে সেই ন্যূনতম আরাম থাকে না যে-আরাম কথা বলতে পারার, বুঝতে পারার, পূর্বশর্ত।
   প্রশ্নটা হল, এই ন্যূনতম দূরত্বের ব্যাপারটা কী? কস্মিন কালেও তো এর কথা তোলেননি কোনো ভাষ্যকার? একটু খুলে বলি; এই উপস্থাপনের উৎস দুর্গেশনন্দিনীর বয়ানেই।
কোনো একটা প্রতিষ্ঠানের অথবা সামাজিক আয়োজনের বিলি-বাটোয়ারার বন্দোবস্তই বলুন, ব্যবস্থাই বলুন, সবই এমন জিনিস যে সেসব কথা যদি কোনো দলিলে সুস্পষ্ট করে গুছিয়ে দেওয়া থাকে তাহলে সে-দলিল ওইসমস্ত খুঁটিনাটি দস্তুরমতো খুলে বলে। সে-কাজ করতে গিয়ে দলিল একই কথা বারবার বলতে বাধ্য হয়, কারণ পুনরুক্তি না করলে দ্ব্যর্থহীন স্পষ্টতা পাওয়া যায় না। আইনকানুনের দলিল দেখলে যে সাধারণ পাঠক বিমূঢ় বোধ করে, সুযোগ পেলেই পালিয়ে যায়, তার একটা কারণ তো এই ক্লান্তিহীন পুনরুক্তি।
কথাবার্তা এর ঠিক উলটো। একজন মানুষ যখন আরেকজনের সঙ্গে কথা বলে, তখন প্রতিষ্ঠানের সীমা-সরহদ্দ বেঁধে দেওয়া দলিল থেকে তার কথার ধরন একেবারে আলাদা না হলে সে নিজের অদ্বিতীয় পুনরুক্তিবিহীন ব্যক্তিগত বিশিষ্টতা প্রকাশ করবে কী করে? তাই প্রতিষ্ঠানের ভঙ্গির একেবারে উলটো দিকে হাঁটতে হয় তাকে। গ্রাইস যে আদর্শ কথোপকথনের রীতি শনাক্ত করতে চেয়েছিলেন, তাঁর সেই মূলনীতিগুলোর তাহলে দুই পর্যায়ের প্রযোজ্যতা ধরে নিতে হবে। কোনো ব্যক্তি যখন কথা বলছে তখন প্রথম দফার প্রযোজ্যতা। দ্বিতীয় দফার দরকার হয় কোথায়? সেইসব দলিলে যেখানে মৌখিক ভাষার সাধ আর সাধ্যের উপর আরেকটু চাপ দিয়ে মানুষ প্রতিষ্ঠানের হয়ে কথা বলে দেখে এই খেলা খেলতে নেমেও ভাষার পক্ষে ভাষাত্ব বজায় রাখা সম্ভব থাকছে কিনা। অর্থাৎ গ্রাইসের মূলসূত্রের দু রকম প্রয়োগের মধ্যে যে ব্যবধান সেখানেই লিপির সঙ্গে মৌখিকতার দূরত্ব রচিত হয়। সেই দূরত্ব যখন লোপ পায় তখন আবির্ভূত হয় মূর্তিমান প্রতিষ্ঠানের দাসত্বশৃঙ্খলে আবদ্ধ অস্বাভাবিক ব্যক্তি, যার কথা শুনতে একেবারে কারটুনের মতো: “নমস্কার, আমি অমুকনগর বিশ্ববিদ্যালয়ের প্রথম বর্ষের ছাত্র তমুকচন্দ্র, তোমার হাতের অ্যাডমিট কার্ড দেখে অনুমান করলাম তুমিও তাই, আমাকে বলা হয়েছে আমার সমগোত্রীয়দের সঙ্গে বাক্যালাপ করতে, সুতরাং তোমাকে সম্বোধন করলাম, তুমি কি আমার কথার উত্তর দেবে?”
এই রকম মূর্তিমান কারটুনের কথাবার্তা শুনলে বোঝা যায়, লিখিত ভাষা যখন মৌখিকের ছদ্মবেশ ধারণ করেও নিজের আক্ষরিকতা বজায় রাখে, তখন কীভাবে কথাবার্তার দফা রফা হয়ে যায়। মৌখিকের সঙ্গে লিখিতের স্বাভাবিক দূরত্বটাকে এভাবে তাড়িয়ে দিলে তার যে অদ্ভুত ফল হয় সেটা দেখে বুঝতে পারি দূরত্বটা কী কাজ করে।
ক্ষমতার কেন্দ্র থেকে একটু দূরে গিয়ে বসলে তবে মানুষের সঙ্গে মানুষের নিভৃত কথাবার্তা জমে, এই ইঙ্গিত করেছিলেন স্বয়ং বঙ্কিম, দুর্গেশনন্দিনীর বয়ানেই। দ্বিতীয় খণ্ডের একাদশ পরিচ্ছেদে ওসমানকে দিয়ে বলাচ্ছেন, “আপনি তো রাজনীতিজ্ঞ বটেন, ভাবিয়া দেখুন, দিল্লী হইতে উৎকল কত দূর।” অর্থাৎ ‘ওরা’ যে-রাজধানীতে বসে শাসন করছে সেখান থেকে দূরে বাস করি প্রাদেশিক ‘আমরা’ যারা সাধ্যমতো ‘যা খুশি তাই করি’।
ক্ষমতা থেকে দূরত্ব রচনার একটা ধরন নিয়ে ভাবতে গিয়ে সবাই মিলে সঙ সাজার যে-মজা তার ভাষ্য লিখেছিলেন বাখতিন (১৯৯৩); তাঁর ভাবনা আজকালকার উপন্যাসতত্ত্বের ভিত্তি। কিন্তু বক্তব্যতাত্ত্বিক সরঞ্জামের খুঁটিনাটিতে কী রদবদল করলে বিষয়টাতে আলোকপাত করা সহজ হবে সেটাই আমার আশু জিজ্ঞাস্য; সেইজন্যে এখানে বাখতিনে যাচ্ছি না।
আমি ধরে নেব, ব্যক্তিতে ব্যক্তিতে সংলাপের যে সামগ্রিক সুবিবেচনা গ্রাইসের মূলসূত্রে ফুটে ওঠে, তার সঙ্গে সামাজিক বিজ্ঞানে আর গণিতে আকরণে যে নৈর্ব্যক্তিক যুক্তিনিষ্ঠার প্রতিমা গড়া হয় সেইটার প্রতিমানের স্পষ্ট প্রভেদ রয়েছে। গ্রাইসীয় আদল যে আদর্শ বক্তার ছবি আঁকে সে মূলসূত্রগুলো অক্ষরে অক্ষরে মেনে চলে ঠিকই, কিন্তু সে এই অর্থে আদর্শ নয় যে তার মুখ থেকে অসম্ভব লম্বা লম্বা বাক্য বেরোতেই পারে বলে ধরে নিতে বলছেন গ্রাইস; চমস্কির আদর্শায়ন আর গ্রাইসের আদর্শায়ন গুলিয়ে ফেলা ভুল। বক্তব্যতত্ত্বের ভাষ্য রচনা করতে সুবিধে হবে বলে আমরা এমন আদর্শ বক্তার ছবিই আঁকতে চাইব যে গ্রাইসীয় মূলসূত্রগুলো সদা সর্বদা পালন করে। কিন্তু সেই ছবিতে যদি অবাধ দৈর্ঘ্যের বাক্যের পর বাক্য অনর্গল বলে যাওয়ার ক্ষমতা জুড়ে দিই তাহলে কল্পনার গোটা খেলাটাই যাবে ভেস্তে। অন্য লোকের দিকে অতিদীর্ঘ আর অতিজটিল বাক্য ছুঁড়ে মারতে যে লোক রাজি, সে তো সংবেদের বা পারস্পরিকতার কোনো ধার ধারে না দেখাই যাচ্ছে।
আমি সুবিবেচনার আদর্শচিত্রের সঙ্গে যুক্তিনিষ্ঠার আদর্শচিত্রের এই যে তফাত ধরে নিয়ে এগোচ্ছি সেই সীমারেখাটা ঠিক কোথায়? এ প্রশ্নের কোনো উত্তর না দিলে আমার সমালোচক ভেবে বসতে পারেন আমি ভাবছি গ্রাইসের কল্পিত আদর্শ বক্তা এতই কম কথার মানুষ যে সে মানবেতর প্রাণীর মতোই ভাজা বাক্যটি উলটে খেতে জানে না – অর্থাৎ বাক্যের বেষ্টনে অন্য বাক্য রেখে “রাম জানে যে শ্যাম আসবে” বলতে পারে না, যে অক্ষমতা দেখা গেছে শিম্পাঞ্জিদের বেলায়। আমি কি ধরে নিতে বলছি যে, স্বাভাবিক প্রাপ্তবয়স্ক মানুষের মনোযোগ যেটুকু দম রাখতে পারে বলে জানা গেছে, সেই সীমার মধ্যেই যতটা যা বাক্যবেষ্টিত বাক্যের উপদ্রব সহ্য করা যায়, গ্রাইসীয় আদর্শচিত্রের দৌড় সেই অবদি?
কল্পিত সমালোচকের এই কথার আমি যে উত্তর দেব সেটা যুগপৎ আকরণিক বিজ্ঞানের এবং সামাজিক-রাজনৈতিক বিবেচ্যসূচির চোখে চোখ রেখে চলে। আমার অবস্থান এইরকম। ক্ষমতা-তথা-জ্ঞানের শাসনতন্ত্রের কেন্দ্র থেকে যে স্বভাবসিদ্ধ লিখিত বাচকতা নিঃসৃত হতেই থাকে – যার মৌখিক সংস্করণও থাকে বটে কিন্তু লিখিতের মুখাপেক্ষী – সেই বাচকতার জায়গাটাতে চমস্কীয় আদর্শায়ন বসানো সংগত। অর্থাৎ এইটা কল্পনা করার মানে হয় যে, কোনো একজন শাসকের হয়ে মানুষ হোক, কমপিউটার হোক, শাসকের আদর্শ আজ্ঞাবহ কোনো বক্তা এতই বাচাল, তার বাক্য এতই যথেচ্ছ দীর্ঘ আর কণ্টকিত, যে সঞ্জননী ব্যাকরণ যে-অবাধ লীলাক্ষেত্র পেলে নিজের পুরো খেলা দেখাতে পারে সেই জমির সবটাকেই দখল করে তার আদর্শ অসীম মনোযোগের দাবি। পক্ষান্তরে যে মৌখিক ভাষা স্বাভাবিক মানুষের মুখে আসে তার বৈশিষ্ট্য হল পরস্পরমুখাপেক্ষী অসীমতা। একজন বক্তা কখনও ভিনবক্তার, কখনও নিজেরই, পূর্ববাক্য থেকে খেই ধরে সংলাপের মাধ্যমেই গল্প ফেঁদে খেলা করে দেখিয়ে দেয় কেন্দ্রের কর্তৃত্বের যে বাগ্মিতা-বিদ্ধ রীতি তার সঙ্গে সাধারণ মানুষের কথাবার্তা শুধু যে পেরে ওঠে তাই নয়, সুবিবেচনা-প্রসূত জটিল আখ্যানশিল্পে তাকে হার মানিয়ে ছাড়ে। এ কথা বলে আমি আগাম বাজি ধরছি না যে শিম্পাঞ্জিদের নিয়ে যাঁরা গবেষণা করছেন তাঁরা কখনোই মানুষের কাছে প্রশিক্ষণ পাওয়া বিশেষ শিম্পাঞ্জিদের উক্তিতে সর্বনাম দেখাতে পারবেন না। সে-আবিষ্কারের পর এও হয়তো দেখা যাবে যে শিম্পাঞ্জিরা পরস্পরের বাক্যের পিঠে বাক্য জুড়ে এমনকি আড্ডা মারতেও পারে; সেই সম্ভাবনাটাকেও আগে থেকে উড়িয়ে দেওয়া আমার উদ্দেশ্যের মধ্যে পড়ে না। আমি খেয়াল করতে বলব যে বাচকীয় তন্ত্রের সঙ্গে সুবিবেচনার ভিত্তিতে সামগ্রিক মোকাবিলা করতে বা চ্যালেঞ্জ করতে শিম্পাঞ্জিরা যে চির-অপারগ এটা গত কয়েক দশকের গবেষণাতেই পরিষ্কার বোঝা গেছে, এ সিদ্ধান্ত পালটাবার নয়।
বাখতিনের বিবেচিত রাবলে-চিত্রিত সামূহিক বিদূষকতার জায়গাটা তাহলে ক্ষমতার বিরুদ্ধে জনগণের কণ্ঠে ধ্বনিত চিরপ্রতিবাদের বিশেষ দৃষ্টান্তের মতো দেখায়, আমার প্রস্তাবিত ভাষ্যের দিক থেকে দেখলে। কথাবার্তা ব্যাপারটাই গণতন্ত্রের পীঠস্থান হিসেবে গণনীয়; আদর্শ বৈঠকখানায় বসে আদর্শ আড্ডাবাজেরা কেন্দ্রের বাচকতাকে ভাসিয়ে দেয় সবাক হাসির তুফানে।
যে দাবিটা বিশেষ আকরণিক মনোযোগের অপেক্ষা রাখে তা হল এই: কথাবার্তা শিলীভূত নয়, প্রবহমাণ। একজন যা বলল সেটা তার পরবর্তী বক্তার খেই ধরায় পৌঁছে পালটে যায়। কেন্দ্র থেকে যে বাচকতা নির্গত হচ্ছে তার নিরেট নিরেট উদ্ভাবনগুলো আড্ডাবাজদের লোফালুফিতে টুকরো টুকরো হয়ে যায়; তখন সাধারণ লোকের পক্ষেও সেগুলোকে যাচাই এবং প্রয়োজন হলে খণ্ডন করা সম্ভব; এইভাবে ক্ষমতাশালীদের একেকটা প্রতারণা ধরা পড়ে।
এই বিবেচনার ভিত্তিতে আমার প্রস্তাব, গণতান্ত্রিক কথোপকথনের সংস্কৃতিতে দ্বিসংকেতনের বর্ণালীর দুর্গম বা উচ্চ মেরু আর সুগম অথবা নিম্ন মেরুর মধ্যেকার পারস্পরিক সমালোচনার সম্বন্ধটাকে ফুটিয়ে তোলার জন্যে ধরে নেওয়া যাক,   উ ভ সং কে ত ন   সেই পারস্পরিকতার প্রক্রিয়া যার শক্তিতে দুর্গমের রাজধানীতে বসেও সুগমের নাগাল পাওয়া যায় এবং সুগমের বৈঠকখানায় বসে দুর্গমকে খণ্ডন করা যায়। এই শক্তির কী সাধ্য, কী অসাধ্য, সে প্রশ্নের কোনো চূড়ান্ত জবাব এই মুহূর্তে কেউ দিতে পারবে না। সাহিত্যসমালোচকদের বৃত্ত থেকে কেউ কেউ এই জিজ্ঞাসারীতিতে যোগ দিয়ে কথাটাকে এগিয়ে নিয়ে গেলে নিশ্চয়ই সকলেরই লাভ। তবে খেয়াল করা ভালো, উভসংকেতনের প্রক্রিয়াটা গণতন্ত্রেরই খাস তালুক। ভাবী কালের মানুষকে সারস্বত কর্মীদের বাহাদুরি এ বিষয়ে আমাদের চেয়ে বেশি স্পষ্টতায় পৌঁছোতে তেমন কিছু চমকপ্রদ সাহায্য না করতেও পারে। নিত্যনতুন সামাজিক পরীক্ষা-নিরীক্ষায় যোগ দিয়ে গণতন্ত্রের নাগরিকদের যা অভিজ্ঞতা হবে তাতেই তাঁরা উভসংকেতনের স্বরূপ পরিষ্কার দেখতে পাবেন বলে আমার ধারণা। তবে এই যোগদানের সবটা যে ঝাণ্ডার নিচে দাঁড়িয়ে হয় না, গল্পের বই পড়তে পড়তেও যে আমাদের পঠনরীতি আমাদের গণতান্ত্রিকতার সূত্র রচনা করে চলে, এ ব্যাপারে সচেতনতার শিক্ষাগুরুদের মধ্যে অন্যতম বঙ্কিমচন্দ্র নিজে।

Goddo o Bonkimcandro: Ubhoshanketoner prostaabona: DITIYO KISTI


।।ভাষার প্রশ্নটাকে ঢেলে সাজানো।।

   আমরা ধরে নিই বটে যে জানি কে একটামাত্র ভাষা জানে, কে একাধিক ভাষা শিখেছে, জানি কাকে বলে এক ভাষা থেকে ভিন ভাষায় অনুবাদ। কিন্তু চেপে ধরলে দেখতে পাই, আসলে কিন্তু ভালো করে ভেবে দেখিনি ঠিক কী নিয়ে কী বলছি এবং বলবার পরোয়ানা পাচ্ছি কোত্থেকে। “দিনমণি অস্ত গিয়াছে”ও বঙ্কিমের উপন্যাসে বাংলা গদ্য বলে গণ্য, “মিনসের কথার কী ছিরি, মাগো”ও তাই? এদুটো যদি একই ভাষা হয় তাহলে আলাদা বলব কাকে?
   ভাষার আধারে কথাবার্তার পাশাপাশি লিখিত বয়ানও থাকে। গণতন্ত্রেরই হোক আর যে তন্ত্রেরই হোক, যেকোনো ইতিহাস রচনার প্রকল্পেই দলিলের সঙ্গে কারবার আবশ্যিক। বয়ান তো প্রতিবিম্বনের অকুস্থল। বিভিন্ন বক্তা আর লেখক যে যার মতো করে কথাবার্তা আর লিপির অক্ষরেখা-দ্রাঘিমার মানচিত্রে নিজেদের বসিয়ে নেন। সেই উপস্থিতির নানাবিধ পর্যায়ের সঙ্গে বয়ানের মোকাবিলা চলতে থাকে। বিষয়টা নিয়ে যেসব প্রশ্ন ওঠে সেগুলো গুছিয়ে জিগেস করার পরিস্ফুট সরঞ্জাম পাওয়া গেছে ‘দ্বিসংকেতন’এর তত্ত্বে।
   বিষয়টা নিয়ে আলোচনা যখন শুরু হয় তখন দ্বিসংকেতন বলতে কর্মীরা বুঝতেন, সমবায় একটা ভাষাগত ঐক্যকে ধরে রেখেও সেই খেতে দুরকম ফসলের আবাদ করছে; লেখা-ভিত্তিক ‘দুর্গম’ উপসংকেতন এক মেরুতে, মুখের কথা ঘিরে গজিয়ে ওঠা ‘সুগম’ উপসংকেতন উলটো মেরুতে, দুয়ে মিলে ভাষার সংসার চলে, এই ছিল ছবিটার মোদ্দা কথা। দুই মেরুতে বিভাজিত এই ধারণার যে-ভাষ্য রবীন্দ্রনাথ ঠাকুর (১৯৮৪) আর প্রমথ চৌধুরী (১৯৬৮) দিয়ে গেছেন তারই উপর নির্ভর করে রচিত হয়েছিল ফার্গুসনের (১৯৫৯) বিভিন্ন ভাষার তথ্য সংবলিত দ্বিসংকেতনের নির্বিশেষ তত্ত্ব – যার জের টেনে ফিশম্যান (১৯৬৭) দ্বিসংকেতন আর দ্বিভাষিকতার সম্পর্কের পুনর্বিবেচনার সূত্রপাত করেন। নেশন-রাষ্ট্রের পোশাকি শিক্ষাদীক্ষারই আশপাশ দিয়ে যে গ্রন্থনাত্মক-কৃতকীয় ওরফে স্ট্রাকচারাল-ফাংশনালিস্ট গবেষণা চলতে থাকে সেই সংহিতাভিত্তিক সংকেতায়নের ঘেরাটোপের মধ্যেই এ ছবিগুলো আঁকা হয়েছিল।
   ওই ঘেরাটোপ পেরিয়ে ভাষাতত্ত্বের নিজস্ব বোধভাষ্যে যারা পৌঁছোতে চেয়েছে (ব্রিটো ১৯৮৬, এবেল ১৯৯৮, দাশগুপ্ত ১৯৯৩, ২০১১, ২০১২ক, খ) তাদের মনে হয়েছে, দ্বিসংকেতনের প্রথম পরিস্ফুটন বড়ই বেশি একাগ্রচিত্তে সংহিতানির্ভর ব্যাকরণ-অভিধান-সর্বস্ব ডবল গ্রন্থনের গল্প ফেঁদেছিল। পূর্বসূরিদের নির্মিত ওই ‘আকরণবাদী’ দৃষ্টিভঙ্গিতে তাদের আস্থা নেই। বয়ানে বয়ানে সম্পর্ক আর কথাবার্তার মৌখিক স্রোতের জটিলতা বিষয়ে সচেতন বাচকীয় পরিস্ফুটনের দিকে যাওয়ার পথ খুঁজছে তারা। এই অন্বেষণের একটা নাম ‘কায়াবাদ’। এক ভাষার দুই শাখার স্বাতন্ত্র্য মেনে নিয়ে তাদের মধ্যে চুক্তির কথা ভাবতে ঠিক কেন আমরা নারাজ সে-প্রশ্নের উত্তরে কায়াবাদীরা বলে ওঠে, হঠাৎ শাখাভাষা বলতে যাব কেন, আমরা কি শাখামৃগ? আমরা ভাষাই বলি, সেই ভাষার ভিতরে কিছু আনাচ-কানাচের গল্প থাকলে থাকুক, তাই বলে প্রত্যেকটা কানাচকে আলাদা ভাষাপরিচিতির দাবিতে জেহাদ ঘোষণা করতে উসকে দেওয়া রাজনীতিতেও অসমীচীন, ভাষ্য রচনার কৌশল হিসেবেও অনুপযোগী। কায়াবাদীর চোখে দ্বিসংকেতন একটা গতিশীল প্রক্রিয়া। বাচকীয়তার বিভিন্ন পরতের মধ্যে সম্পর্কের রংবদল সামলে চলার ব্যাপার। এর জ্যামিতি ধরতে পারার জন্যে সমতলটাই যে ঢেউ খেলানো সেদিকে নজর দেওয়া দরকার, কোথাও পাহাড় কোথাও খাদ আছে ধরে না নিয়ে। পাহাড় চড়ার কথা হচ্ছে না, একটু উঁচু-নিচু জমিতে ঠিকমতো হাঁটতে শেখার ব্যাপার।
   বঙ্কিমচন্দ্রে পৌঁছোবার আগেই স্পষ্ট হয়ে গিয়েছিল যে বাংলায় সাধু উঁচুর সঙ্গে চলিত নিচু মিলিয়ে এবড়ো-খেবড়ো মাটিতে হাঁটতে হয় লেখককে। ঈশ্বরচন্দ্র বিদ্যাসাগরের গদ্যকে এই ধরনের আতসকাচের নিচে ধরলে দেখা যায়, একই রচনায় তিনিও প্রয়োজনে সাধুর সঙ্গে চলিত ক্রিয়াপদ-সর্বনাম মিশিয়েছেন (দাশগুপ্ত ১৯৭৮)। ঠিক কেন এ-কাজ করেছেন সে-প্রশ্নের জবাব দিতে বর্গপ্রথা বা জেনেরিক কনভেনশনের ডাক পড়ে। বিদ্যাসাগরের গদ্যভঙ্গি চয়নের সেই বিশ্লেষণে একটু রদবদল করে নিয়ে কি আমরা বঙ্কিমচন্দ্রের কথাসাহিত্যে দ্বিসংকেতনের কিছু সূত্র খুঁজে পাব না? বাঙালিদের বাচকতার উঁচুনিচু কীভাবে বাংলা গদ্যে বিধৃত রয়েছে তার গোড়ার কথা ওইরকম সরঞ্জামের সাহায্যে স্পষ্ট করে নিয়ে তার ভিত্তিতে কি আমরা বাংলা গদ্যে আধুনিক অর্থে রাজনৈতিক শব্দের উন্মেষের একটা কাজ চালানো ছবি আঁকতে পারি না? সেসব করে তবেই না আজকাল এই যে নেশনকে ইম্যাজিন করা টরার বাগভঙ্গি চালু হয়েছে সেইসব হালনাগাদ কথাবার্তার সঙ্গে একটা বোঝাপড়ায় পৌঁছোনো যাবে। নইলে আলটপকা গণতন্ত্রকে ধরে বেঁধে মারতে মারতে নিয়ে আসছি কোন সুবাদে আমাদের এই আলোচনায়?
   এভাবে প্রশ্ন উত্থাপন করার কথা যে তুলছি তার কারণ, যেসব পাঠক ধরেই নিয়েছেন যে বঙ্কিমচন্দ্র মানেই জাতীয়তাবাদ তাঁদের মাথায় এই ধরনের জিজ্ঞাসা যে ঘোরাফেরা না করে পারে না সেটা তো আমি জানি। কথাটার পাশ কাটাবার চেষ্টা করে কী লাভ। সামনাসামনি মোকাবিলা করাই ভাল। এই জাতীয়তাবাদী অনুধাবনের জন্যে তো বঙ্কিমচন্দ্র নিজেও দায়ী। শুধু তো বন্দে মাতরম্ই লেখেননি; বয়ানের পর বয়ানে স্পষ্ট করেছিলেন দেশের প্রতি একনিষ্ঠ ভক্তির ধারা তাঁর সমগ্র অস্তিত্ব জুড়ে প্রবাহিত। তাই বঙ্কিম রচনাবলির জাতীয়তাবাদী পাঠের সমান্তরাল পঠনান্তরের সন্ধানে বৃথা কালক্ষেপ না করে বরঞ্চ এইদিকেই নজর দিলে পারি যে, পরবর্তী প্রজন্মে দ্বিসংকেতন নিয়ে প্রমথ চৌধুরী আর রবীন্দ্রনাথ ঠাকুর যখন মেতে উঠলেন, তাঁরা যখন দাবি করলেন যে সাধু বাংলা রচনারীতির সঙ্গে জনসাধারণের মুখের ভাষার দূরত্ব না ঘোচাতে পারলে দেশের লোকের কোনো উন্নতি হবে না, সেই সময়ে পরিষ্কার দেখা গেল যে বাংলা ভাষা থেকে দুর্গম ‘সাধু’ সংকেতনকে হটাতে তাঁরা যে চাইছেন সেটা জাতীয়তাবাদী কার্যক্রমেরই পরবর্তী ধাপে, গণতন্ত্রমুখী পর্বে, পৌঁছোবেন বলেই। অর্থাৎ আমি এখানে বাংলা গদ্য নিয়ে যেভাবে কথা বলতে চাইছি তার প্রস্তুতিপর্বে শুধু যে বহু দিন ধরে অনেক সমালোচকের চেষ্টায় সযত্নে অঙ্কিত বঙ্কিমচিত্রটাকেই দেওয়াল থেকে টেনে নামাতে বলছি তাই নয়, এমনকি সাধু বাংলার পতন আর চলিত বাংলার উত্থানের সুপরিচিত কাহিনিটাকেও পুনর্বিচার করতে বলছি। এটা কি একটু বাড়াবাড়ি হচ্ছে না?
   হচ্ছে কিনা সে বিচার অবশ্যই বিশেষজ্ঞ পাঠকদের; আমি তো বঙ্কিমবিশেষজ্ঞ তো নই বটেই, এমনকি পেশাদার সাহিত্যসমালোচকও নই। সুধীবৃন্দের বিবেচনার্থে নিবেদন করছি, গণতন্ত্রের ইতিহাসের কিছু সূত্রই এই প্রবন্ধে আমার অন্বিষ্ট। লেখক হিসেবে বঙ্কিম গণতন্ত্রের বাচকীয় পরিসর এমন যুগে প্রতিষ্ঠা করছিলেন যে যুগে চলার বেগে তাঁর পায়ের নিচে যে রাস্তা জেগে উঠছে সে পথের মানচিত্র আঁকতে কেউই জানত না – না ভারতে, না পশ্চিমে। একথা আমার কেন মনে হচ্ছে? সর্বজনবিদিত কারণে।
বঙ্কিমবিশারদেরা আমার চেয়ে অনেক ভাল জানেন যে তাঁর প্রথম উপন্যাস তিনি বাংলায় লেখেননি, লিখেছিলেন ইংরেজিতে (চ্যাটার্জি ১৮৬৪/১৯৯৬)। কিন্তু রাজমোহন’স ওয়াইফ-এর প্রতি লেখকের কোনো মমতা ছিল না। ইংরেজিতে আর কখনও গল্প লেখেননি। বাংলায় নিজের ঔপন্যাসিক জীবনের সূচনায় বঙ্কিম লোকজন ডেকে দুর্গেশনন্দিনী পড়ে শোনান। তাঁর এই মনোযোগ্য সিদ্ধান্তের পাশাপাশি তাঁর স্বভাষীদের ভাষায় সাহিত্যরচনার সিদ্ধান্তটাকে বসালে দেখতে পাই, সাহিত্যচর্চার প্রকল্পের সঙ্গে তিনি আটপৌরে কথোপকথনের ঘনিষ্ঠ যোগসূত্র স্থাপন করতে চেয়েছিলেন। যা বলছি সেটা শুনতে একটু অদ্ভুত লাগতে পারে, কারণ আজকাল পাঠকেরা ধরেই নেন যে তাই তো হবার কথা; কিন্তু রাজমোহন’স ওয়াইফ পড়লেই দেখা যায়, বিশ্লেষণ আর প্রতিকৃতনের চালচিত্রের দিক থেকে ইংরেজ সাহিত্যিকদের কর্মকাণ্ডে বঙ্কিম যোগদান করতে জানতেন, এবং দেখতে পেয়েছিলেন যে ওই কাজে যোগ দেবার সিদ্ধান্ত নিলে তাঁর নিজের দেশের আটপৌরে কথাবার্তার আবহ থেকে কেটে বেরিয়ে গিয়ে তাঁকে ইংলণ্ডের পাঠকের দরবারে গিয়ে দাঁড়াতে হবে, তারা তাঁর বিশ্লেষণের তারিফ করবে এই আশায়।
কথাটা খালি আমারই মনে হয়েছে এমন নয়। রাজমোহন’স ওয়াইফ-এর মুখবন্ধে মীনাক্ষী মুখোপাধ্যায়ও লিখেছেন, “When Bankimchandra, who was in the first graduating batch of the newly-founded Calcutta University, began to write Rajmohan’s Wife, he must have known that the English-reading population of Bengal was not very widespread. Did he visualize very clearly who was going to be his reader? The half-hearted attempts at textual explanations of cultural details indicate a vague awareness of readers who may be outsiders to the Bengali way of life – possibly the British administrators in India – but given the historical circumstances and the place of publication, this could not have comprised a sizeable readership. His subsequent decision of never again writing fiction in English may have had as much to do with his realization of the illusory nature of his audience as with his nationalist ideology, or his honest artistic self-appraisal” (Chatterjee 1996: vii).
অলঘু কথোপকথনের সূত্রপাত করাই যে বঙ্কিমচন্দ্রের সংকল্প ছিল সেটা স্পষ্ট হয় যখন লক্ষ করি, তাঁর প্রথম উপন্যাসে তিনি – ইংরেজিতে লিখলেও – সমকালীন বঙ্গদেশে মহিলাদের অবস্থার পুঙ্খানুপুঙ্খ বিশ্লেষণে প্রবৃত্ত হয়েছিলেন। মীনাক্ষী তাঁর মুখবন্ধে বলেন,Rajmohan’s Wife is very nearly realistic in its representation of East Bengal middle-class life. The story of the beautiful and passionate Matangini married to a villainous man is astonishingly rich in vivid details in the description of interiors and the quotidian routine of women’s lives. […] There is also an attempt […] to foreground the ways in which the home and the world are inextricably linked […] by locating the drama within the conjugal and domestic space in relation to the external arena of property, legality, crime and the colonial administration. Inscribed in the text we also find an early statement about the helplessness and claustrophobia of women in incompatible marriages that was going to be a recurrent concern of Indian fiction for many years to come. Given the rigidness of the power structure within the family among upper-caste Bengalis in the nineteenth century, it seems surprising that the first Indian novel in a contemporary setting should have focused on a woman of uncommon vitality who refused to be completely subjugated either by her brutal husband or by the expectations of society” (Chatterjee 1996: vi-vii).
আশা করি বিবেচক সুধীবৃন্দ দেখতে পাচ্ছেন যে বঙ্কিমের আদ্যন্ত জাতীয়তাবাদ-সর্বস্ব পঠনরীতির সঙ্গে সূচনামুহূর্তের এই খুঁটিনাটিগুলো খাপ খায় না।
বঙ্কিমচন্দ্রের ওই সময়কার সিদ্ধান্তের মুখোমুখি দাঁড়িয়ে আমাদের মনে পড়ে গ্রীক পুরাণের একটা গল্পের কথা। মেদুসা নাম্নী রাক্ষসীকে মারবেন বলে অঙ্গীকারবদ্ধ বীর পেরসেউস জানতেন কোনো মানুষ ওই রাক্ষসীর দিকে তাকালেই পাষাণ হয়ে যাবে। তিনি তাই নিজের ঢালটাকে আয়নার মতো ব্যবহার করে সেই আয়নায় মেদুসার অবস্থান দেখতে দেখতে মেদুসা-বধ করেন। একইভাবে বঙ্কিম জানতেন, উনিশ শতকে ভারতের ইংরেজ শাসকদের যে নৈতিক আর সারস্বত কর্তৃত্ব সেটার চোখে চোখ রেখে লিখতে গেলে শুধু যে চোখ রাঙানির সমস্যা বা সেনসরের কাঁচির ভয় তাই তো নয়, গদ্যের নান্দনিক আর বাচকীয় সম্ভব-অসম্ভবের জ্যামিতির জায়গাতেই ওরকম প্রকল্প সূত্রপাতের আগেই আটকে যায়। ওরকম যুগে সারস্বত ক্ষমতার বাস্তবের সঙ্গে সম্মুখ সমরে নামবার কোনো মানে যে হয় না সেটা দিবালোকের মতো স্পষ্ট ছিল সকলের কাছে। কী করার মানে হয় সেটা বঙ্কিমচন্দ্রই দেখতে পেয়েছিলেন।
আশু কর্তব্য যে পাঠক তৈরি করা সেকথা তিনি একাই বুঝতে পেরেছিলেন। যথাসময়ে সেই পাঠকসমবায় গণতন্ত্র আদায় করে নেবে – সে-প্রক্রিয়ার প্রথম পর্বে বিদেশি শাসকদের হটিয়ে দিয়ে। এও দেখতে পেয়েছিলেন যে এই সমবায় নির্মাণ প্রকল্পের একটা জরুরি দিক হল পাঠিকা তৈরি করা। অর্থাৎ কর্তৃত্বে অধিষ্ঠিত পুরুষ পাঠকদের রাজি করাতে হবে যাতে পাঠিকা তৈরির কাজে তাদের সানন্দ সরস সহযোগিতা পাওয়া যায়। এইভাবে যদি আমরা বঙ্কিমের সামগ্রিক প্রকল্পটাকে অনুধাবন করি, তাহলে তাঁকে একইসঙ্গে অনেকগুলো দিক সামলে চলতে হচ্ছে বলে রচনায় বিভিন্ন উপাদান কী কী কাজ করছে সেবিষয়ে এমনসব প্রশ্ন জেগে ওঠে যার ভাষ্য প্রাচীন বা নবীন কোনো রসশাস্ত্রের দরবারেই নেই।
মেদুসা-বধের সময় পেরসেউসের সম্বল তাঁর ঢালদর্পণ। বঙ্কিম যখন উনিশ শতকের বুদ্ধিজগদীশ্বরের সঙ্গে লড়াইয়ে নামছেন তখন তাঁর কলাকৌশলে সে-শত্রুর প্রতিবিম্ব ধরা দেয় আয়নার ভিতরের আয়নায়। তাঁর আখ্যানে ভারতীয় ইতিহাসের এক প্রাকব্রিটিশ যুগের রঙ্গমঞ্চে রাজনৈতিক দক্ষতাসম্পন্ন সক্রিয় নায়কচরিত্র ফুটে ওঠে অন্তর্দৃষ্টিসম্পন্ন নায়িকার সতৃষ্ণ বরণ আর সজাগ অনুধাবনের রসায়নে।
এই সজাগ বরণ যে-নায়কদের বঙ্কিমের পাঠকের চোখে বিশ্বাস্য করে তোলে তাদের অনুরূপ মানুষ ভবিষ্যতে ইংরেজদের সঙ্গে সত্যিসত্যিই লড়তে পারবে এমন স্বপ্ন এভাবে মূর্ত হয়ে ওঠে। পাঠক মনে মনে দেখতে পান, তাঁরই অনুরূপ পাঠকেরা এক দিন এক ব্যাপক শক্তিশালী সমাজের রূপ ধারণ করবে; সেই সমবায়ের কোলে জন্মে ওইরকম অনেক নায়ক পরাধীনতার কারার লৌহকপাট ভেঙে দিয়ে গণতান্ত্রিক বিকল্প প্রতিষ্ঠা করবে। এখানে ‘গণতন্ত্র’ বলতে বোঝায় পরিণতবুদ্ধি এমন চিন্তাশীল মানুষের নেতৃত্ব যাঁরা সমালোচনাশিল্পে নিপুণ সহনাগরিকদের সমস্ত কথার জবাব দিতে রাজি থাকেন, সমবায়ের নৈতিক আর নান্দনিক রুচির মর্যাদা রক্ষা করে; লক্ষ করা জরুরি যে সেই রুচির সবচেয়ে মূর্ত বাহন হল অনুধাবনশীল মহিলাদের নিভৃত বা অর্ধপ্রকাশ্য কথাবার্তা। বঙ্কিমকে আমি যেভাবে পড়ার প্রস্তাব করছি তার ছবিটা তাহলে বৃত্তের ভিতরে বৃত্তানুবৃত্তের অন্তরঙ্গ জ্যামিতি ফুটিয়ে তোলে। এই ধরনের জ্যামিতিই যে বঙ্কিমের উদ্দিষ্ট ছিল এটুকুই বলতে চাইছি; তিনি এই ছবির প্রত্যেকটা খুঁটিনাটি আলাদা করে চেয়েছিলেন এমন অবাস্তব প্রস্তাব করতে যাব কেন।
আমার প্রস্তাব তা সত্ত্বেও যে-পাঠকের চোখে অবাস্তব ঠেকবে তিনি স্বভাবতই জানতে চাইবেন, এ-বক্তব্যের ভিত্তি কোথায়। এর জবাবে বলব, বঙ্কিমের উপন্যাসসমগ্রে মহিলাদের নিভৃত কথাবার্তার স্থান মন দিয়ে লক্ষ করলেই ধরতে পারবেন কী বলছি এবং কেন। তিনি যখন যখন স্ত্রীচরিত্রদের কথোপকথন দেখান প্রত্যেক বারই বাংলার দ্বিসংকেতন-খচিত ঐশ্বর্যের সবটাই কাজে লাগান। উদাহরণত দুর্গেশনন্দিনীতে তিনি যা করেছেন সেই কৃতিত্বের সামান্যতম চিত্রণও যাতে অশিথিল ভাষ্যের সাধ্যে কুলোয় সেজন্যে ভাষা নিয়ে যে-ভাবনায় আমরা অভ্যস্ত তার কিছু কিছু সূত্রের পুনর্বিবেচনা হওয়া দরকার। যা লাগবে সেটা হল লিখিত বয়ানের সঙ্গে মৌখিক কথাবার্তার সম্পর্কের নতুন পরিস্ফুটন।
প্রয়োজনটা এত বড় মাপের অথচ এমন চরম অবহেলার শিকার যে এ-পুনর্বিবেচনার কাজ ভাষাতত্ত্বের একার সাধ্যে কুলোবে না। সর্বসাধারণই ভাষাভবনের স্থপতি। ভাষাতাত্ত্বিকেরা জলের কল বসিয়ে দেওয়ার মতো দুচারটে মিস্ত্রিগিরি করে দেয়, ভবনের চেহারা তারা কী করে পালটে দেবে? সবার দৃষ্টি আকর্ষণ করা তো এইজন্যেই।